Moravané nikdy nezradili, přesto žijí v ponížení. Inspirujme se skutečnými osobnostmi

Jaromír Břeň promlouvá na Dni za Moravu

V sobotu 19. září se konal 15. ročník tradičního setkání příznivců Moravy s názvem Den za Moravu. V úvodní slavnostní části, která probíhala v kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí, promluvil jako jeden z pozvaných hostů lékař a propagátor moravské kultury a tradic Jaromír Břeň ze Šardic. Zprávy z Moravy přinášejí text jeho projevu.

K projevům bývá zvykem zvát významné politiky, byznysmeny či umělce. Proto su rád, že je ke slovu přizvaný aj člověk obrazně řečené úplně zespoda, který nemá ani politické tituly, ani miliardy. Chápu to jako projev respektu k lidem, kteří se „tam dole“ celý život snaží dělat tu drobnou práci, která je pro úspěch a bytí jakékoli společnosti – aj té moravské – klíčová. Doufám, že význam této drobné práce si bude uvědomovat stále víc Moravanů.

Když se začne dnes mluvit o přihlášení se k moravanství, bohužel se skoro pravidelně vyrojí výroky, že promoravské myšlenky jsou rozvracením, separatismem, zakomplexovaností a podobně. Když Masaryk řekl, „je žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní“ byl rozvraceč? Byl Masaryk separatista? Když vyjmenujeme roky jako 1938, 1948, 1968 a naposled 1992 – rozdělení Československa – vidíme, že tady existující stát byl rozbíjený, rozvracený nebo rozdělovaný tolikrát, až je to neuvěřitelné. A já se ptám, kolikrát na tom měli sebemenší podíl Moravané? Proti takovým hanlivým nálepkám je třeba se jasně ohradit. A poukázat na to, že příčinou českých národních katastrof nikdy nebyla Morava a Moravané, ale charakter a výkony centrálních, v Praze koncentrovaných elit.

Podotýkám a podtrhuju, že problém není v obyčejných lidech z Čech, ale opakuju – v charakteru českých elit, či spíše rádobyelit. Od časů národního obrození až po období po roce 1989 zažila Morava od těchto elit mnoho nesplněných slibů. Žádat plnění slibů, to není rozvracení ani separatismus. Pokud české elity řeší nějakou důležitou otázku, mají odnepaměti sklon planě slibovat, chytračit, nebo přesvědčovat sebe i druhé o něčem, co by chtěli, aby byla realita, namísto přiznání si reality, jaká skutečně je.

Příkladem toho je období první republiky, kdy byl uznáván jen národ československý, který má jakousi českou a slovenskou větev. Dnes víme, že tento přístup byl chybný. Stejně tak je chybné, myslet si, že když byla Moravě a Moravanům odňata jejich dřívější tisíciletá práva, že už žádná Morava ani Moravané neexistují. Jiný příklad takového chybného přístupu je z roku 2017 z pera pana ministra Chvojky, tehdejšího ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Ten napsal, že není možné se hlásit k moravské národnosti, protože žádná neexistuje, protože – podle jakýchsi definiční kritérií natěsnaných do paragrafů – Moravané nemají etnický původ, jazyk, kulturu, ani tradice… Co k tomuto dodat? Moravané přes všecky takové ústrky pořád existují a hlásí se ke svojí rodné zemi.

Další příkladem smutné reality je krajský systém. Co se v krajském systému rozkradlo, to se nedá ani spočítat. Naproti tomu zemský systém tady fungoval dobře 1000 roků a v okolních státech jako Rakousko, Německo funguje pořád. K dalším příkladům zacházení s tradičními územními celky patří nejrůznější prapodivné názvy. Když se v médiích o Moravě a Slezsku mluví jako o východě Česka, česko-slovenském pohraničí, východní půlce státu, území na východě a podobně. Myslím, že poučný je pohled na historii například Švýcarska. Jak to, že tento stát je tak soudržný a úspěšný, přestože je poskládaný z řady různých entit – německo-, italsko-, francouzkojazyčné a dalších. Není to také tím, že ve Švýcarsku platí zásada “svého nedati, ale druhému nebrati”, takže jednotlivé švýcarské entity mohou svobodně rozvíjet vlastní identitu?

U nás se bohužel stalo skoro jakousi tradicí ironizovat vše moravské a vykreslovat Moravany jako komické figurky. Například tím, že se na moravské dialekty hledí s úsměškem, jako na známku buranství. Pak se ptám: Masaryk, Baťa, Zátopek… ti mluvili celý život po moravsky – a byli to snad komické figurky? Pamatuju si filmy, kde se někteří herci museli předabovávat, protože podle přízvuku bylo poznat, že jsou z Moravy. Moravský přízvuk byl cosi nepřípustného, středočeský přízvuk nevadil. Jak by se asi líbilo některému z pražských umělců, kdyby mu při natáčení někdo z Brna nebo Ostravy řekl „mistře, hrajete dobře, ale ten váš přízvuk, je z něho poznat že jste z Čech. To je přece nepřípustné, to musí pryč…“

Je potřeba připomínat, že Moravané Čechy nikdy nezradili, ve všech krizích, kolik jich bylo, byli loajální. Netrhali Sudety, nevyhlašovali v krizi moravský štát, neorganizovali severoirské, baskické násilné scénaře. A jaká je odměna za loajalitu? Tisíciletá práva, která Morava měla ještě před zhruba 100 lety, jí byla bez vlastního zavinění odňata, Morava byla nesmyslně rozbitá do paskvilu v podobě krajského zřízení, a dnes jsme ponižováni například tím, že nám ministr vlády odepře možnost hlásit se po svém k moravanství s odůvodněním, že dnešní Moravané nemají takové věci jako jsou osobitě moravské tradice, kultura a další.

Zajímavý je pohled na velké osobnosti spjaté s Moravou. Nenajdeme tu moc světově známých válečníků a dobyvatelů. Namísto nich najdeme v moravské historii jména světového významu jako Komenský, Mendl, Cyril a Metoděj. Velké válečníky měly všechny civilizace. Kde je jim dnes konec? Ale kde by byla celá západní civilizace bez práce podobných lidí jako byli Cyril a Metoděj, Komenský, Mendl,… ? Co všechny tyto významné lidi spojuje? Bezesporu je to křesťanství.

Proč teď vlastně jedním dechem mluvím o moravské otázce a zároveň o křesťanství? Protože si myslím, že Morava a Moravané celou svojí historií i současnosti snad alespoň trochu dokázali a dokazují – a doufám, že i nadále ukazovat budou – že křesťanské hodnoty mají v jejich životě a jednání místo. Vždyť v Bibli stojí: “ Zlo neoplácejte zlem, urážky urážkami, ale naopak prokazujte dobro“. Morava zažila hodně zlých ran a urážek. A myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že neoplácela zlo zlem, ani urážky urážkami. Moravané určitě nerozpoutali tolik válek, kolik jich díky cizímu zavinění museli přetrpět, určitě tolikrát nevnucovali jiným svoji vůli, kolikrát byla cizí vůle vnucována jim.

Jestliže se v Bibli píše, že toto je ta správná – sice trnitá – ale správná křesťanská cesta, pak doufám, že na ní vytrváme. Když mluvím o Bibli a křesťanství, vzpomínám si na jedno takové přirovnání: „Kde byste si nechali operovat koleno – na ortopedické klinice, která má s operováním 5 měsíců zkušeností, na klinice která má s operováním 5 roků zkušeností, nebo na klinice, která má 5000 let zkušeností“? S Biblí je to podobně. Řadu lidí ta kniha dnes nezajímá, ale měla by. Když ne jako pramen víry, tak jako pramen zkušeností. Věřící i ateisté by si měli uvědomit, že v Bibli jsou mnohatisícileté zkušenosti nejen s vírou, ale s životem obecně, ať už jde o vztahy, výchovu dětí, práci a další.

Z Bible je také další hluboká pravda: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Proč to připomínám? Protože Morava a moravanství jsou dlouhodobě v ponížení. A já doufám, že se dočkáme jejich povýšení. A také doufám, že zvládneme se ctí jak to ponížení, tak, dá-li Bůh, i budoucí povýšení. Moravanství je dnes stavem plným nejistoty, tápání a hledání. A to je možná dobře, že tápeme a hledáme. Protože v Bibli stojí jiná tisíciletími ověřená pravda a ta zní: hledejte a naleznete, kdo hledá, ten najde.

Doufám, že dnešní slavnost i moje promluva v tomto chrámu bude příspěvkem k hledání cesty k důstojnějšímu a spravedlivějšímu postavení Moravy a Moravanů. Po řadě roků, kdy naše identita zažívala úpadek, doufejme, dojde k její renesanci. Kéž je toto obrození neseno v duchu skutečných, nepředstíraných křesťanských hodnot – jako je nikdy nekončící hledání. Hledání víry, pravdy, spravedlnosti. Neoplácení zla zlem – což ale neznamená nechat si všechno líbit a neříct jasné ano, nebo jasné ne, když je to nezbytné. Kéž jsou nám namísto velkých válečníků dány radši další takové osobnosti jako byl Cyril, Metoděj, Komenský, Mendl.

Svoje zamyšlení v tomto chrámu zakončím slovy sloky jedné moravské písničky, kde se zpívá “Bože náš, Otče náš, Tebe prosit budem, aby nehynula naša moravská zem.”

Jaromír Břeň

Doporučujeme

6 Comments

  1. MORAVANÉ ČECHY NIKDY NEZRADILI . No to je možná hlavní problém Moravy a Moravanů. Nabízí se otázka zda je to dobře, nebo co se za tím skrývá . Je to neschopnost Moravy-Moravanů udržet si vlastní národní a zemskou samostatnost nebo přímo lezení do české ……. Český šovinizmus se k Moravě a Moravanům choval vždy hnusně ( není to nic nového ) , ale moravská loajalita ( neschopnost boje za svá práva ) k českým mocipánům je opravdu zarážející. V jednom se řečník ( článek ) hrubě plete, není to otázka jenom elit je to otázka i obyčejných šovinistických a nacionalistických Čechů. kteří při každé příležitosti Moravu ironizují -zesměšnují nebo přímo nenávidí a bohužel se přidávají i mnozí lidé z Moravy.

    5
    1
    • Rozhodně bych neházel všechny Čechy do jednoho režného pytlíku. Pravdou je, že Češi a Moraváci mají trochu jinou mentalitu, ač slyšíme z pražských médií pořád dokola opakovanou písničku, že jsme všichni Češi. Ti jsou v průměru sebevědomější, odvážnější, vychytralejší, my zase naivnější, důvěřivější i jaksi hodnější. Na Čechy občas nadáváme, zároveň mnozí z nás chtějí být jako oni a neradi slyší, že jsou něco jiného. Nedávno jeden Čech napsal, že jsme looseři a vždy někde až ti druzí. Takže pokud chceme obstát, musíme mít ostřejší lokty, najít dávno ztracenou hrdost a sebevědomí.

      • Češi a Moravané jsou dva mentalitou zcela odlišné národy . Ostřejší lokty nám nebudou stačit , pokud budeme chtít obstát, tak si svoji identitu a pozici budeme muset tvrdě vybojovat. Podobně jako Slováci ,kteří nepřijali identitu československého národa.

        • Ano, ale Slováci neměli alespoň částečně se kryjící historii s Čechy, i jazyk je jiný. Lidé na Moravě ten rozdíl až tak necítí a nevnímají, alespoň prozatím.

          • To je pravda. Jenže na Slovensku se to u mladší generace ( která byla po r. 89 rozhodující silou změn ) začalo fakticky lámat až byla r 1968 zřízena federace. Slovenská media začala být nezávislá a informovala samostatně sice socialisticky , ale bez českého nánosu . Proto stále opakuji Morava potřebuje vlastní media, která budou protiváhou české ideologie a teprve potom se to začne narovnávat ( do té doby nemáme šanci ). Naše historie se sice překrývá částečně s tou českou, ale vždy byla založena na vlastní samosprávě a samostatném zemském rozhodování. Tyto informace mezi obyvatelstvem scházejí – neznalost historie Moravy je ohromná stejně jak je ohromná propagace ” Velkého Česka “.

          • ” … jazyk je jiný …” – ne tak úplně. Nářeční formy jsou rozmanité a zatímco Záhorákům na Slovácku dobře rozumíme, s východem Slovenska už je to horší.
            Ale na Slovensku není cítit ta nadřazenost, s jakou na vás hledí v Čechách, když nemluvíte zrovna správně česky (tedy podle jejich představy). Takový Babiš by mohl vyprávět …

            Prvá kodifikovaná forma slovenčiny s nárokom na celospoločenskú platnosť bola ustanovená v roku 1787 Antonom Bernolákom na základe kultúrnej západoslovenčiny s niektorými prvkami stredoslovenského nárečia a s fonologickým pravopisom.
            Teraz užívanú spisovnú slovenčinu kodifikoval Ľudovít Štúr s priateľmi v roku 1843.
            Za základ vybrali stredoslovenské nárečie najmä pre jeho rozšírenosť, pôvodnosť a zrozumiteľnosť.

            Štúr sa v liste F. Palackému (1836) sťažoval, že biblická čeština, ktorou písali evanjelici, sa stáva čoraz nezrozumiteľnejšou pre Slovákov a vyslovil želanie, aby Česi a Slováci našli kompromisnú cestu pri riešení jednotného československého jazyka. Predpokladalo to ochotu k ústupkom ako zo slovenskej, tak i z českej strany. Keďže českí lingvisti podobnú ochotu nepreukázali, rozhodol sa Štúr so svojimi prívržencami pre novú formu spisovného jazyka, ktorý by v jednotnej reči spojil katolíkov aj evanjelikov.

            Takže jako vždy – všechno ztroskotá na neochotě Čechů dohodnout se.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*