Pandemie tradicím nesvědčí. Malérečku při práci letos lidé neuvidí

New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.

Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tam tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ připomíná zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.

Křehká krása v malém domku

Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko.  Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice.  Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.

Klikatá cesta k umění

Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si po základní škole podala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici.  Ani tam ale dlouho nepobyla. „Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než padesáti letech žena.

Kraslice začala malovat díky babičce

Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy.  Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vrací se ve vzpomínkách umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala. Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.

Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek

Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky.  Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně.  Každá malérečka má ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.

Přečtěte si  Od roku 1997 ušili celou Sluneční soustavu. Nejvíc jde na dračku Země

Každá doba má své trendy

Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena.  Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína

Blatnické kraslice obdivovali i v New Yorku

Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska. „Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně. Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ připomíná členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.

Za malérečkou přijížděli i Japonci

Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i turisté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčnova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.

„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet mezi lidi. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř šedesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. Svého snu se nevzdala v době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci.

Autor a foto: Lenka Fojtíková

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*