Salcburská strážní věž s neprakticky úzkým průjezdem jakoby vyprávěla příběh celého moderního Rakouska, které vzniklo takřka omylem. Rakušané neexperimentují v duchu sociálního inženýrství. Šťastně vsadili na autonomii tradičních zemí a úhledné správní členění. Výsledkem jsou jedny z nejnižších regionálních rozdílů v Evropě. Přitom ještě za první republiky jsme měli ty stejné Länder a malé okresy. My jsme si ale svou Klausentor zbourali.
Jen máloco vystihuje salcburskou a obecně rakouskou mentalitu jako Klausentor. Bývalá strážní věž dodnes stojí u západního výjezdu z Altstadtu. Výběrové řízení na místo řidiče městského dopravního podniku prý vypadá tak, že člověk musí projet úzkou branou, aniž by odřel zrcátka. Prostor mezi nimi a kamennou stěnou je přitom menší než fotbalový míč.
Jinde by tuto bránu dávno zrušili nebo alespoň vybourali nový průjezd. Salcburčané jsou ale jako málokdo hrdí na své památky, o které pečují s pověstnou důsledností. V širším centru ostatně nenajdete zašlou budovu. Všechny domy a paláce jsou pravidelně renovovány – i ty pozdně gotické z 15. století, které lemují nábřeží Salice stejně jako rušnou Getreidegasse. Zároveň tu nepotkáte objekt, který by narušoval celkový architektonický dojem. Týká se to i Velkého festivalového domu, který vznikl v 60. letech citlivou přestavbou koníren. Snad jen Museu der Moderne, onomu zajímavému kontrapunktu na Mniší hoře, by slušela čistější fasáda.
Zámožní měšťané solnohradští totiž uchránili své město před architektonickými šarlatány, kteří vrší jedno kontroverzní dílo za druhým ve jménu věčné disharmonie – a nevkusu. Přirozený konzervatismus je uchránil před lacinými svody zélotů pokroku. Ustála i uzoučká Klausentor, která dennodenně nutí cestující zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe.
Salcburská strážní věž jakoby vyprávěla příběh celého moderního Rakouska. Stát, který vznikl takřka omylem a nechtěně z majoritně německojazyčných provincií likvidované podunajské monarchie, postupně našel své místo ve střední Evropě. Odpor provinčních křesťansko-sociálních konzervativců proti “rudé” Vídni zabránil převaze socialistických pokrokářů. Jedině proto vznikl rakouský spolkový stát, přestože byl návrh unitární ústavy na stole. A protože se nekonalo sloučení se zbytkem “německého životního prostoru” (resp. konalo za Führera a Rakušany to vyléčilo z velkoněmeckého nacionalismu), museli se místní s tímto federalismem naučit pracovat.
Rakousko je populačně menší než Česká republika. Spolek tvoří hned devět zemí, které požívají jistého stupně autonomie. Nepříliš vysokého, ale znatelného. Mají své ústavy, zákony i daně. Ano, párkrát už čertík (=sociální inženýr) vystrčil růžky s otázkou, zda by nebylo lepší staleté země nahradit něčím “efektivnějším”. A snad by s tím uspěl u rozevlátých Vídeňáků; u Tyroláků, Vorarlberků a Salcburčanů ale rozhodně ne.
Sázka na tradicionalistický federalismus stejně jako úhledné správní členění dle malých politických okresů totiž byla mimořádně šťastná. Rakousko patří mezi státy s nejnižšími regionálními rozdíly. Ekonomickými tahouny jsou velká města, zejména dominantní Vídeň (stejně tak ovšem i “malý, ale výkonný” Salcburk), na venkově se ale žije také dobře. To i proto, že se podařilo zachovat tradiční rodinné grunty. Jinde pomohl turismus, silná to zbraň alpské země. Nechtěl bych Rakousko přechválit, vezmu-li v potaz např. poměrně problematické Burgenlandsko, ale slova místních o “ráji na zemi” mají něco do sebe. Pověstná rakušácká zaprděnost je přitom jen malou daní.
Rakousko nemá žádné sudety, chudé uhelné regiony, vnitřní periferie, Mosty. Na rozdíl od jeho severního souseda. Přitom rakouské země (mimo říšské hlavní město Vídeň) bývaly historicky chudší než české země. Snad bohatý dolnorakouský sedlák se mohl vyrovnat tomu z Hané či Polabí. Průmyslová centra typu Škodova Plzeň či Baťův Zlín byste tu hledali těžko. A přesto jsou na tom Rakušáci lépe – dle HDP na hlavu skoro dvakrát.
Čím to je? Dle výzkumu, který jsem prohloubil touto stáží v Salcburku, tím, že Rakušané neexperimentovali v duchu sociálního inženýrství. A když už, tak jen mírně – tak nějak porakousku. Žádné nacionalistické vášně a vyhnání milionů lidí na základě jejich jazyka (jen ona naivní kapitola Anšlusu a nacistického omylu – posléze ale návrat k osvědčenému!), žádné koketování s komunismem a čtyři dekády vlády jedné strany, žádná zpackaná správní reforma a volba té nejhorší varianty, která smíchala byrokracii se samosprávou, zlikvidovala okresní strukturu a zadělala na bobtnající aparáty krajů, namalovaných podle přání provinční lobby. Žádné propastné rozdíly na ose Praha – Brno – Plzeň – zbytek světa.
Přitom ještě za první republiky jsme měli ty stejné Länder a malé okresy. My jsme si ale svou Klausentor zbourali. Rakušanům stačí, aby o ni nadále pečovali. My si musíme vybudovat novou. Vzkřísit Moravu i ty skutečné Čechy. Potrvá to ještě dlouho, ale bohatě se nám to vrátí.
Autor textu: Petr Konečný, foto: Salzburg Verkehr, město Salzburg
Petr Konečný je politolog a historik. Ve svém výzkumu se zaměřuje na regionální samosprávu a politické tradice. Působí na Masarykově univerzitě jako doktorský student a výzkumník Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI). V roce 2021 publikoval knihu Krajská politika: Samosprávné kraje jako politická úroveň, která představuje první ucelenou práci o této problematice.
Velice krasne napsano. Dekujeme.
Tak tak. Srovnávání často může přinášet inspiraci a poučení. Bohužel ve srovnání, jaké na Zprávách z Moravy předložil Petr Konečný, vychází dlouhodobá, už víc jak sto roků trvající politická situace zdejšího, postupně se drolícího státu, hodně špatně. A momentální marasmus se zdá v mnoha ohledech vůbec nejhorší za celé takto sledované období. Aspoň že na konci příspěvku nám jeho autor dodal nezbytnou špetku optimismu do budoucna 🙂
Sice hezký článek , ovšem takový povrchní aby si moc nezadal a Prahu nepopudil . Především kdo jsou ti MY kteří si zničili svoji mentalitu ? Snad pod tím označením nejsou zahrnuti Moravané bojující za obnovu zemského zřízení od roku 1990 ( tehdy 1,7 mil ) a neustále poukazující na rozdílnost mezi Čechy a Moravany ? Nebo měl autor na mysli Moravany hlásící se ke své národnosti /identitě i tehdy když ta není uznána nebo je přímo dehonestována? Proč není v článku zmíněn opravdový viník zničených hodnot po staletí vytvářených a budovaných našimi předky ? Proč není přímo označen za viníka přebujelý český nacionalizmu a z něj posledních 30 roků místo narovnání pramenící cílená likvidace všeho moravského či slezského . Autor je výzkumník Národního institutu ( ano dnes máme vše národní od sportu přes všechny instituty ) a já se ptám ten institut je jakého národa , toho českého nebo moravského ? Mentalitu a identitu jsme si nezničili MY Moravané , ale byla nám zničena tím když se přestala uznávat jinakost moravského etnika a moravského národa od toho českého.
Já tedy článek vnímám tak, že je určen pro internetový deník Zprávy z Moravy, tedy pro nejširší čtenářskou veřejnost, ne pro nějaký impaktovaný vědecký časopis, proto bych autorovi nějakou povrchnost nevyčítal. Kdo jsou “my”? To chápu tak, že jde podle preambule Ústavy o občany státu ze všech tří tam vyjmenovaných zemí, kteří si po dlouhá desítiletí “svorně” volí takové politické reprezentace, které nás dostaly tam, kde jsme, a to bez ohledu na to, jak se národnostně cítí(me) (tedy “my” i “oni”). A pokud jde o inflaci chybně používaného pojmu “národní” ve smyslu “celostátní” a “státní”? Autor článku je v tom institutu SYRI jedním ze 150 vědeckých pracovníků, navíc spíše teprve začínajícím, takže název zvolili jeho seniornější kolegové zejména z UK a z AV ČR, a pod jejich vlivem na něj asi přistoupili i další kolegové z moravské MU, takže dávat autorovi článku za vinu, že se angažuje v něčem, co se z hlediska moravských patriotů jmenuje dost provokativně “Národní…” bych zrovna tomuto Moravanovi nedělal. Kdo potřebuje čerpat peníze z v Praze rozdělovaných veřejných měšců, nezbývá mu, než se často smířit se slovem “národní” v názvu dotovaného projektu. Byl bych spíše rád, že se mu daří čerpat i z daní, vybraných mj. i v Čechách, na výzkum naší moravské věci.
Salzburg (římské Iuvavum, česky Solnohrad) byl dlouhá léta samostatná církevní provincie s příchylností k Bavorsku. Až roku 1850 se stalo Salzburgsko samostanou rakouskou korunní zemí.
A Rakušanům se tak podařilo přesvědčit celý svět, že Mozart se narodil v roce 1756 v Rakousku.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Salcburk