Sedlák Zdeněk Sečka produkuje maso i ovoce v bio kvalitě a snaží se měnit ráz moravské krajiny

Vyučil se tesařem, několik let pracoval v zahraničí, aby se po podnikání v různých oborech nakonec v roce 2005 pustil do hospodaření. Dnes soukromý zemědělec Zdeněk Sečka z Moravského Písku chová krávy a drůbež. Výsadbou stromů, opravou polních cest i budováním biokoridorů obnovuje tradiční ráz moravské krajiny, kterou v době socialismu zničila jednotná zemědělská družstva a státní statky. Jeho maso i veškerá rostlinná produkce nese označení BIO.

Můžete prozradit, jak se vyučený tesař stane zemědělcem?

K zemědělství jsem měl blízko od útlého dětství, kdy jsem choval nejen králíky, ale třeba také kozy a prasata. Bylo to zřejmě tím, že i v době socialistického zemědělství  v menší míře stále hospodařili prarodiče z obou stran. Po vyučení jsem ale nejdříve zkoušel podnikat v různých oborech. Se svou první ženou jsme u vodní nádrže na Lučině provozovali stánek s občerstvením a měli jsme také pronajaté koupaliště v Moravském Písku. Zároveň jsme v našem rodinném hospodářství chovali drůbež, prasata a králíky. Potom přišly v roce 1997 povodně, kdy příroda v Moravském Písku dostala pořádně na zadek. Voda vypláchla průmyslové objekty v Otrokovicích a tady se to rozlilo po celé krajině. Tehdy jsem dostal takový prvotní impuls navrátit do zdejší krajiny život, protože jsem od roku 1992 myslivcem.  

Připomeňte, jak to v Moravském Písku vlastně při povodních a po nich vypadalo?

Polovina katastru byla úplně vypláchnutá od bažantů, koroptví, srnčí zvěře i zajíců. Dva roky po povodních tady ještě stála voda, protože neměla odtok. Zvěře v té době markantně ubývalo ale všude. Tehdy jsem začal při práci kromě vlastního hospodářství podnikat. Choval jsem až dvacet prasat a ve volném čase se snažil něco udělat pro zadržování vody v přírodě.

Oč konkrétně šlo?

Začal jsem dělat biopásy pro zvěř a obnovovat meze.

Od kdy jste se začal věnovat samostatnému hospodaření?

Sedlačit jsem začínal od úplné nuly na pronajatých pěti hektarech. Zpočátku jsem neměl žádné stroje. Zlomový pro mne byl rok 2007, kdy byla v Moravském Písku dokončena pozemková úprava.  Díky tomu tehdy končily všechny nájmy půdy v celém katastru obce. To pro mne bylo veliké štěstí, bez kterého bych jinak nemohl začít hospodařit v takovém objemu, jak jsem chtěl.

Proč?

Jinak je všechna půda zabřemeněná na mnoho let dopředu, takže nejde začít podnikat v zemědělství, kdy si člověk vzpomene. To prostě nejde, protože by nebylo na čem. Mezi rokem 2005 až 2007, když se v obci dokončovaly pozemkové úpravy, jsem nakoupil deset hektarů půdy za velmi přijatelnou cenu. Dnes už lidé nechtějí prodávat anebo mají půdu zabřemeněnou s velkými zemědělskými akciovkami na mnoho let dopředu.

Dnes hospodaříte na jaké rozloze?

Obhospodařujeme sto padesát hektarů. Máme zhruba padesát hektarů sadů, v nichž jsme vysadili šest tisíc ovocných stromů. Jsou mezi nimi jabloně, trnky, hrušky, meruňky, ořechy, třešně, višně, ale třeba také oskoruše. Vysazujeme vysoko kmeny, aby to nebyla intenzivní produkce. Záleží nám na tvorbě krajiny, mozaikovitosti a pestrosti, kdy díky stromům a okolní travní vegetaci dochází k zadržení vody a zvýšení biodiverzity. Náš způsob hospodaření snižuje vodní a větrnou erozi. Daří se nám tak zachovávat a zvyšovat přírodní rozmanitost na zemědělské půdě se zamezením zrychleného odtoku vody z krajiny.

Dával jste při výsadbě přednost nějakým odrůdám?

Zaměřuji se pouze na staré původní krajové odrůdy. Od počátku jsem chtěl, abych sem do dříve průmyslového Moravského Písku přinesl něco dobrého z Tvarožné Lhoty, odkud pocházím. Ne vše se podařilo, protože některé odrůdy nesnášely zdejší písčitou půdu. Například pro jabloně je tady obrovské sucho. Myslím si ale, že se nám přesto za těch zhruba dvacet let podařilo udělat obrovský kus práce.

Sedlák Zdeněk Sečka dokáže o svém hospodaření mluvit s velkým zápalem.

Ošetřujete stromy chemicky?

Nikdy jsme chemii nepoužívali. Nehrajeme si ale na nějaké eko a bio. Produkujeme prostě regionální zdravé ovoce a chováme zdravá a šťastná zvířata. Je to náš styl myšlení s klasickým sedláckým přístupem. Záleží nám na tom, co jíme a také na tom, co žerou naše zvířata. Všechno by mělo být zdravé hned od prvopočátku.

Prodáváte ovoce do prodejen?

Zhruba z patnácti tun jablek děláme v ekologické moštárně v Hostětíně mošty. Z meruněk a višní zase vaříme marmelády a ze švestek povidla. Vše prodáváme tzv. ze dvora. Pokud by někdo měl zájem o čerstvé ovoce, tak ho samozřejmě prodáme. Nikdy ale nebudeme mít tak nízké ceny jako ti, kdo se zaměřují na intenzivní produkci a používají chemické postřiky. Kilo jablek u nás koupíte za třicet korun a meruňky za pětatřicet. Višně a třešně spotřebujeme na marmelády. Vaříme je v kotli tradičním způsobem jako naši předkové. Musím upozornit, že nemáme klasické sady. Je to vždy pár řádků stromů, kdy se střídají jabloně, hrušně, třešně, takže si dovede představit, jak náročný je sběr ovoce, které dozrává v různou dobu.

Kromě sadů ale obhospodařujete také ornou půdu. Co vysazujete?

Na orné půdě pěstujeme ozimé pšenice, hořtici, jarní pšenici, oves, vojtěšku a jetelotrávy, lupinu, čirok, což je taková turkyň bez klasů s květem. Brambory a zeleninu máme jen pro svou potřebu, protože se o všechno staráme jen já s manželkou. Od letošního roku nám ale začíná pomáhat také pětadvacetiletý syn, z čehož mám samozřejmě radost. Vystudoval sice stavební průmyslovku, ale nakonec se k nám přidal. Když ho sleduji a vidím, že se se při práci usmívá, že ho to baví, tak to je pro otce to nejvíc. Navíc jsem od letoška děda.

Právě jsem se vás chtěla zeptat, kolik máte zaměstnanců!

Kromě rodiny míváme na dohodu sezónní brigádníky z Ukrajiny, protože naši lidé o tuto práci nemají zájem.

Měl jste za dobu sedlačení nějakou krizi?

Ano. Přišla v podobě zákeřné nemoci. Na konci roku 2015 jsem šel do nemocnice s tím, že mě bolí slepé střevo. Operaci jsem oddaloval, protože bylo stále co dělat. Když už jsem nemohl bolestí vydržet, odvezla mě žena do nemocnice. Na urgentu mně tehdy řekli, že je to úplně příkladový slepák. Při operaci ale zjistili, že to jen slepák nebyl. Nakonec mě operovali čtyři hodiny. Ráno jsem se probudil a dozvěděl jsem se, že mně vyoperovali nádor a udělali resekci tlustého třeba.

Tak to pro vás muselo být moc těžké.

Vyrovnat se s tím bylo skutečně velmi složité.  Jsou to obrovské nervy, když čekáte na výsledek histologie. Byla bohužel pozitivní. Prošel jsem chemoterapií a marodil zhruba rok. Navíc jsem po propuštění z nemocnice dostal pooperační sepsi. Nakonec jsem skončil v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Měsíc jsem tam ležel na ARO a JIP. Tam mně pomohli. Nikde jinde jsem se nesetkal s tak úžasným personálem, který nejen léčí, ale umí také povzbudit úsměvem a dobrým slovem. Operovali mě v polovině listopadu a domů jsem se potom dostal na Štědrý den.

Drželo vás v době nemoci, že jste mohl zajít do sadů a ven?

Samozřejmě! To pro mě byla alfa a omega! K životu potřebuji nebe nad hlavou.

Kdo se v době vaší nečekané nemoci staral o celé hospodářství?

Moje nynější manželka a našli se ochotní lidé, kteří jí pomohli. Nedaleko našeho domu žije rodina Matouškových, kteří zaklepali na okno a řekli: „Slyšeli jsme, co se Zdeňovi stalo, když budeš potřebovat jakékoliv práce s traktorem nebo s telením, tak ti pomůžeme.“ Skutečně potom každé tři dny chodili pomáhat poklúzat a navážet krmení.  Já jsem až do července vybíral chemoterapie. Jakmile to bylo možné, jezdil jsem s nimi na pole, ale seděl jsem jen v autě nebo chodil podél pastviny. Zaseli, dělali sena. Kromě sousedů manželce pomáhaly naše děti a rodiče. Zvlášť manželčin tatínek, který je zdatný, pomáhal o víkendech, jak mohl, i když v té době ještě pracoval v Rakousku.  

Platí pro vás nějaké státní svátky? Máte vůbec čas jezdit s rodinou na dovolenou?

Přečtěte si  Vodohospodáři obnovili vánoční prodej ryb. Zbavili se viru na Petrově rybníce

Svátky pro nás neplatí. Jezdíme ale každý rok na dvě mini dovolené. V zimě si tři dny zalyžujeme na Slovensku a v létě jezdíme na tři dny sjíždět Vltavu.

Nějaký Karibik vás neláká?

Ne. O to nestojím a ani mně to nechybí.

Prozraďte váš každodenní režim dne.

Obyčejně vstávám mezi pátou a šestou. Vyběhnu a dám napustit vodu, což zabere zhruba čtvrt hodiny. Mezitím si z čerstvých bylinek uvařím čaj, který si beru do auta, když vyjíždím s vodou na pastvinu. Po cestě se zastavím ve skladu s krmivem. Tam si naberu šrot a jedu nejdříve ke kravám. Zkontroluji, jestli se nějaká telila, dám jim vodu a krmení. Potom jedu zpátky, poklízím býky a jalovice a chystám si stroje na polní práce. Někdy je zapotřebí opravovat techniku. Odpoledne jedu znovu s vodou za skotem a na kontrolu stáda.

V průběhu roku se buď seje, opravuje technika a kontrolují se ohradníky. Od února do konce května se střihají zase stromy.  Letos zatím téměř nepršelo. Kdyby napršelo, tak už dnes děláme senáže. To je potom kromě denního poklízení dobytka práce od rána do noci na několik dnů. Senáže se nesmí podcenit. Je to zásoba krmiva na celou dobu, kdy už tráva neroste. Manželka navíc řeší a vede agendu o dobytku, pozemcích a vlastně veškeré papírování, kterého stále přibývá

Co dnes považujete v zemědělství za největší problém? Všude se mluví a píše především o změně klimatu a o suchu.

Sucho je velký problém, ale já osobně za největší problém považuji zemědělské akciové společnosti, které hospodaří na cizí půdě a nemají k ní takový vztah, jak mívali dříve staří sedláci. Nezajímá je nějaké zadržování vody v krajině, jestli půdu zcela vyždímají. Kupují čím dál větší stroje, kterými rozbíjí polní cesty a nic po sobě neopraví. Když trošku naprší, voda potom z obřích udusaných lánů uteče do potoků, řek a do moře. Když je to tak v celoevropském měřítku, tak se není čemu divit, že se mění klima.

Je řepka taková škodná, jak se obecně v médiích prezentuje?

My řepku nepěstujeme. Dobytku ji nedáváme. Děláme sena a ječmeny. V řepce nevidím nic dobrého. Půdu vyčerpá podobně jako kukuřice.

Dnes není mnoho lidí, kteří se věnují živočišné výrobě. Vy jste do toho šel. Na jaký chov a proč jste se zaměřil?

V současné době máme osmdesát kusů hovězího skotu. Máme třicet matek, nějaké býky do výkrmu a jalovice.  Je to plemeno Piemont z Itálie, které je menší s jatečnou váhou okolo sedmi set kilogramů, ale má dvojí osvalení kýty.  Prostě má více svalové hmoty než klasický dobytek. Na pastvině jsou i v zimě bez střechy nad hlavou. Ze zkušenosti už vím, že je pro ně lepší mínus deset než plus třicet stupňů. Nevadí jim ani, když prší. To vadí nám lidem, protože jsme zhýčkaní. Telí se od listopadu do března.  Naše pastvina se nachází na katastru Bzence mezi Domanínem a Moravským Pískem.

Stádo sedláka Zdeňka Sečky z Moravského Písku žije celý rok pod širým nebem

Je docela vzdálená od zástavby. Nemáte strach, že by vám tady mohla řádit nějaká škodná?

Okolo pastviny je elektrický ohradník, takže zvířata by neměla utéct. Celou plochu hlídám pomocí moderních technologií. V mobilu vidím, co se tady děje. Kromě toho sem ale zajíždím třikrát denně, takže mám stále nad vším dohled.

Jak to máte s vodou pro dobytek, který máte na louce nad obcí?

Veškerou vodu musíme třikrát denně dovážet. Zabere to čas, ale zase máme stále přehled, co se děje s dobytkem, v sadech i v plodinách.

Psi mají své povahy a nátury. Je to stejné i se skotem?

Rozhodně. Z toho důvodu je velmi důležitá selekce nevhodného chovného materiálu. Pokud je matka nedobrá a špatná, tak její potomky už nedáváme dále do chovu. Co to znamená nedobrá? No třeba to, že nám nedovolí přijít k teleti a je celkově přehnaně agresivní nebo naopak velmi plachá, takže bere nohy na ramena, jen nás uvidí, což přináší komplikace při chovu a manipulaci se stádem.

V čem je vaše maso lepší než to ze super a hyper marketů?

V každém případě v přístupu ke zvířatům. Žijí tady ve svobodě pod širým nebem a neprožívají žádný stres. Krmíme je jen tím, co sami vyprodukujeme. Dostávají jen to nejkvalitnější. Skot samozřejmě chováme bez používání antibiotik a hormonů. Porážíme je na ekologických jatkách v Ostrožské Nové Vsi. Šetrná porážka je totiž důležitá pro kvalitu masa. Snažíme se je porazit tak, aby o tom zvířata ani nevěděla.

Zdeněk Sečka krmí svůj skot tím nejlepším, co může

Zřejmě za ty roky už máte stálou klientelu, protože jsem na internetu nenašla žádné vaše webové stránky. O odbyt asi tedy nouzi nemáte, že?

Porážíme zhruba jednou až dvakrát měsíčně. Na jatkách nám maso nabalí do tašek po deseti kilogramech. Máme stálé zákazníky, kteří se o našem mase dozvěděli takzvanou šeptandou. Někdo byl spokojený, řekl to rodině a známým, a tak se o nás lidé dozvěděli.

Vím, že kromě skotu máte další zvířata.

Měli jsme třicet včelstev, ale minulý rok nás dostala varroáza, takže letos máme už jen dvě. Dále chováme okolo padesáti kačen a dvacet slepic.  Žijeme v zástavbě, kde lidem vadí včely i kýhání hus a kykyrykání kohouta. Vesnice je dnes už hodně mimo realitu, takže se pak nedivme, jak se chovají v zemědělství velcí hráči. Někdy mám dojem, že je vše postavené tak trochu na hlavu. I na vesnici lidé ohrnují nos nad hnojem. Hnůj je přitom základem živin do půdy, takže ho potřebujeme. Z hnoje je všechno. Roste z něj ovoce i obilí. Když přitom někdo uvidí kravinec nebo kobylinec, tak chytá hysterii. A to vůbec nepoužíváme na nic chemii. Nestříkáme proti škůdcům, plevelu ani pro vyšší produkci.

V úvodu našeho rozhovoru jste vzpomněl, že jste na počátku vašeho podnikání v zemědělství chtěl změnit i ráz krajiny. Jak tehdy vypadala pole, na kterých dnes hospodaříte?

Prakticky na celém katastru Moravského Písku a okolí byly poorané obrovské lány a nerostl na nich ani jeden strom. Zvěř se neměla kam schovat do stínu. Ptáci neměli kde hnízdit.

Sedlák Zdeněk Sečka vysadil do krajiny šest tisíc ovocných stromů a dalších šedesát tři tisíc stromků a dvacet šest tisíc keřů do biokoridorů, čímž se mu výrazně podařilo změnit ráz krajiny.

Co se vám na základě vašeho původního záměru podařilo kromě výsadby ovocných stromů ještě změnit?

Při pozemkových úpravách v Moravském Písku tehdy vedení obce zjistilo, kolik má přesně pozemků, a že jejich část může využít na interakční prvky vedoucí k zadržování vody v krajině. Jednalo se především o výsadbu biokoridorů a opravy polních cesty. Podařilo se mně tehdy od obce pronajmout zhruba osm hektarů polních cest a pětadvacet hektarů orné půdy, na které se pěstovala řepka a kukuřice, proto zde docházelo k obrovské erozi. Přes Agenturu ochrany přírody a krajiny jsem potom získal potřebné peníze na výsadbu stromořadí, meze, bylinný lem i vybudování a opravu polních cest, které jsem nejen opravoval a zatravňoval, ale také obnovoval ty, které byly v minulosti rozorané. Podařilo se nám vysadit dvanáct hektarů biopasů. V Moravském Písku jsou tedy zrealizována všechna opatření územního systému ekologické stability (ÚSES), co byly navrženy v pozemkové úpravě. Celkem se do biokoridorů v prvcích ÚSES vysadilo šedesát tři tisíc kusů stromků a dvacet šest tisíc keřů. Z dotací se mně podařilo získat také nějaké prostředky na pořízení potřebné zemědělské techniky. Dnes máme dva traktory, žačku, shrabovače, balíkovač, senážní linku, vlečky, rozmetadlo na hnůj a další zemědělskou techniku, abych mohl být, pokud je to možné, soběstačný. V období, kdy se dělají sena, je na to jen určitý čas a lidí poskytující tuto službu, mnoho není. Hodně mně s vyřízením dotací pomohli pracovníci z kyjovské místní akční skupiny (MAS) Kyjovské Slovácko v pohybu. Kromě jiného jsme si nechali zpracovat projekt na vybudování šesti tůní. Během vyřizování stavebního povolení a vyjadřování dotčených orgánů nám nakonec povolili pouze tři a celé martýrium trvalo pět let.  I když neustále slyšíme, že stát tato opatření podporuje, v reálu byl opak pravdou.

Poznamenala vás nyní nějakým způsobem koronavirová doba?

Poznamenalo nás především to, že máme opožděné všechny platby. Jsme malí zemědělci, nejsme populární a neustále je na nás vyvíjen tlak od kontrolních orgánů.

Zdeněk Sečka se narodil 11. 12. 1973 v Hodoníně. Do osmnácti let žil v Tvarožné Lhotě. Od útlého dětství choval králíky, kozy i prasata. Prarodiče z obou stran se zemědělství věnovali v menší míře i za bývalého režimu. Po absolvování základní školy se vyučil tesařem a poté se věnoval čtyři roky tesařině v Německu. Po návratu zkoušel podnikat v různých oborech. Při Mendelově univerzitě v Brně absolvoval kurz pro výkon obecných zemědělských činností. Od roku 1992 je myslivcem a v Moravském Písku nyní zastává funkci mysliveckého hospodáře. V roce 2015 získal ocenění Honitba roku.

Autor a foto: Lenka Fojtíková

Doporučujeme


1 Comment

  1. To je frajer! Klobouk dolů, a hodně propagovat, protože jedině takový přístup, jaký má k půdě, krajině a přírodě pán, je pro budoucnost klíčový.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*