Za měsíc a půl tomu budou právě dva roky, co jsem se v jednom ze svých dřívějších fejetonů s názvem Země lvů (HIC SUNT LEONES), zabýval nedobrým stavem, ba i nepěkným vzhledem nedlouhé části silnice 422, v místních mapách královského města Kyjova označované názvem Svatoborská. Naznával jsem již tehdy, že buď nikomu nepatří, nebo je začarovaná.
V souladu s potřebami narůstajícího motorismu a bezpečnosti silničního provozu byly v oblasti města opraveny mnohé dopravní cesty, jen tento úsek silnice od hranic s označením města po nadjezd u kyjovské nemocnice zůstává černou skvrnou a stále patří do oblasti nezájmu. Na druhé straně musím přiznat, že v oblasti byly zafinancovány nákladné opravy příjezdu do města ze Strážovského kopce i od Svatobořic, včetně náročné úpravy mostu přes Sobulský potok, od Bukovan, na výjezdech z města do Koryčan i Milotic, a po modernizaci průjezdu městem od nemocnice až ke kapli sv. Rocha nad městem směrem k Vlkoši.
A tu, i po vybudování dvou kruhových objezdů v blízké části města, zůstal zase právě tomuto úseku o délce asi 350 metrů v ruce Černý Petr nepochopitelného opomnění. Ani v životě se nemají „plantat hrušky s jabkama“, ale proč to jednou nezkusit. Je zřejmé, že i pohodlné cestování a dobré prostředí souvisí s kulturou. A tuto oblast – oblast kultury – má na starosti v krajském zastupitelstvu starosta města Kyjova, který tak rád propaguje krásy kyjovského Toskánska, byť leží od Kyjova dále a daleko na západ. Ve svém prvním fejetonu jsem uvedl stále platný závěr.
Bradavice přivlastněné krajiny
To místo na okraji bývalého sídla okresní správy považuji za nepěknou pihu, pověstnou bradavici na kráse jižní Moravy a zdejšího Toskánska, jemuž královské město rádo dává svůj přídomek. Že se nestydí, řekl bych! Nejen za přivlastnění krásné a podmanivě zvlněné krajiny, začínající západně od onoho města a ve svých snově ladných křivkách a barevných podvečerních proměnách se nejvýrazněji táhnoucí dále a dále od nedaleké strážné hory za sluncem k západu, ale také za to, že místní zástupci tu pihu na tváři svého města hýčkají a vytrvale udržují.
Udržují tak, že se k ní vlastně neznají a nechávají ji opomenutou, oblastí nebezpečnou, pověstnou starověkou Zemí lvů, zemí nikoho. Myslím, že nastal čas ji zhmotnit a předat k opravě oprávněnému správci. I proto, že ji hojně využívají přespolní při své cestě do města, za vyšetřením nebo za blízkými do nemocnice i kyjovští občané při cestách za nákupy do zdejšího velkého nákupního centra a průmyslové zóny. Právě tímto směrem je stavební rozvoj města nejrychlejší.
A tak již podruhé hledám, s mnoha dalšími, odpověď na to, kde je zakopaný pes, milí kyjovští i krajští zastupitelé a radní. Bude platit pravdivé latinské přísloví „Dum spiro spero” – dokud dýchám, doufám, nebo se opravy této „silnice nikoho“ nedočkám?
František Synek (text a foto)
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář