Potěšila mne pozvánka na oslavu výročí otevření veřejnosti velmi zdařilého a velkolepého díla. Ta vzpomínce vhodná událost se stala před čtyřmi dekádami. Bože, už je to čtyřicet let a přitom, jakoby to bylo včera! Zavítal jsem na ona památná místa a mé emoce se dostavily neobyčejně silně.
Tam, kde se kdysi v rovině moravních luk u Strážnice kupily nevzhledné násypy hlíny, na nichž se – mezi prvními objekty slovácké lidové architektury – krčily trsy malých keříků a tenké kmeny nových stromků, tam nyní výhled střežili vzrostlí velikáni. Duby, lípy, olše, osiky, kolem vodního kanálu topoly, v sadech staré jabloně, hrušně i slivoně. Za nimi se skrývaly slovácké chalupy s doškovými střechami a své kouzlo odkrývaly jen z určitého úhlu pohledu. V místech, kde jsem jako první vedoucí provozu skanzenu odpočíval ve stínu nízkých keřů, tam vyrostlo houští udržované zeleně. Nostalgii z dávných časů umocnili přítomní přátelé z našich společných pracovních dob.
Nejvíce se však změnil vstupní areál a jeho okolí. Původní ruina starého pivovaru se změnila v provozní budovu s rozsáhlým moderním zázemím pro vítané návštěvníky, jemuž dominuje kvalitní restaurace i obchod se suvenýry. Nedaleko, u stařičkého Baťova kanálu, vzniklo moderní přístaviště se zázemím, jež je dalším lákadlem pro návštěvníky města i celého Slovácka. Nádhera a ukázka uměřeného vztahu pracovníků odborného ústavu k budování paměti národa, k přáním a potřebám návštěvníků, jejichž počet zde trvale roste.
Archeopark usnul na vavřínech
O to více pak mrzí nekulturní přístup mých bývalých nadřízených k otázce poskytování kvalitních služeb na jedinečné archeologické památce u Mikulčic. Lokalita, do které bylo v posledních 15 letech vloženo přes 200 milionů korun a kde propojením lávkou přes řeku Moravu vznikl jedinečný památkový a přírodní komplex, neprůbojnou propagací a špatnými rozhodnutími ve věci vybavenosti a přístupu k návštěvnické veřejnosti ztrácí dobrou pověst a zájem turistů. Na rozdíl od strážnických, kteří čas zdravotní krize využili k opravám, rozšiřování a vylepšování areálu, archeologický památník usnul na vavřínech a čas nevyužil k stavebním úpravám, ani k dalšímu vylepšení areálu. Jak si jinak vysvětlit odkládané vybudování nové stálé archeologické expozice v hlavním pavilonu, která chybí od roku 2013? Její první scénář byl připravený v roce 2009! Jak si vysvětlit, že jakákoliv zmínka o existenci zdejšího archeoparku zmizela z našich médií… Podobných otázek by bylo.
Kontrast v přístupu pracovníků zmíněných institucí a jejich nadřízených je neskutečný. Jeden znalý návštěvník lakonicky uvedl: „Nevím přesně, kde je zakopaný pes, ale vím jistě, že Vykopávky v Mikulčicích jsou dnes, bohužel, mrtvým místem! Zavřela hospoda, lidé odešli! A to mě mrzí“. Škoda! Památník ztratil jedno ze svých lákadel. Zůstává otázka, zda „jen“ vzácná památka turisty přitáhne.
František Synek
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář