Medardova kápě

V hluboké noci mne probudilo vzdálené kokrhání kohouta. „Asi zpívá ze sna, jako moje vnučka. Ta se ve svém snu hlásí s odpovědí jako ve škole a volá: Já to vím! Já to vím…! Vyvolejte, prosím, mě!“, myslím si. Ve dvoře se tiše chvějí a šumí listy javoru, otevřeným oknem vstupuje do místnosti chlad a bezhvězdná obloha dává tušit, že je zataženo. Je čas senoseče. Čas, který nezbytně potřebuje teplo a sucho, a to se našim končinám již několik dnů úspěšně vyhýbá! […]