Také Rakušanům sousedé z Moravy chybí. Zavřená hranice probouzí zlé vzpomínky na železnou oponu

V sobotu se z obou stran zátaras dělících Dolní Rakousko a Moravu sešlo zhruba 50 lidí. Iniciátorem demonstrace nahlášené nejdříve jen u rakouských úřadů, byl místní rodák z Bejdy nad Dyjí / Waidhofen an der Thaya a rakouský historik Niklas Perzi. Ten je možná známý i naší veřejnosti jako jeden z autorů nové knihy o společné, česko-rakouské historii, s názvem „Sousedé“, jejíž jedna podstatná část je věnována příhraničním regionům – Moravě a Čechám.  

„Člověk by si mohl myslet, že jsme součástí Evropské unie, máme Schengen a máme otevřené společné hranice. Sám jsem se tomu divil, že to jde tak rychle, že se v podstatě za noc dá takhle zavřít hranice. Začalo to na české straně, tyhle betonové zátarasy mají snad ještě z časů Železné opony. Naši přátelé z Moravy a Čech podobné akce pořádají častěji, tak jsem se k tomu rozhodl i já. Otevřená hranice je pro nás důležitá věc. Nejde jenom o cigarety nebo pivo. Za 30 let jsme si vybudovali krásné sousedství se Slavonicemi a je na nás vidět, že nám to chybí – hlavně ty společné kulturní akce,“ popisuje Niklas Perzi smyslu demonstrace. Cílem demonstrace je opětovné otevření hranic bez jakýchkoliv omezeni, tedy nejen na přechodech a bez nutnosti opatřit si předem test na Covid-19.

Moravští emigranti v Rakousku zažívají nejtěžší chvíle od listopadu 89

Na rakouské straně se akce zúčastnilo i pár emigrantů, žijících ve Vídni, kteří však udržují styky se svou starou vlastí – tedy pokud jim to okolnosti dovolí. Většina má v České republice rodiče a jiné příbuzné či známé, ale také svoje chalupy – a to hlavně na Moravě, která je k Vídni blíže než Čechy. Pro ně má současné období nádech retraumatické situace, kdy znovu zažívají stavy podobné zážitkům v komunistické nesvobodě.

Přemysl Janýr, jeden z účastníků akce, emigroval za totality do Rakouska a žije ve Vídni: „Moje vazba na Českou republiku je momentálně pouze internetová a moc mi to chybí. Jsem tu proto, že si myslím, že lidi by měli dávat najevo, že se nesmíří s omezováním svobod a zavíráním hranic. Já se teď nedostanu ani na chalupu, kterou máme v Hlubokých Mašůvkách, kousek od Znojma, nedostanu se ale ani za mámou do Prahy. Ta slavila devadesátiny a já ji mohl jenom poslat dárek a zatelefonovat. Naštěstí máme v Mašůvkách dobrou sousedku. Když se okolo našeho baráku něco děje, tak nám pošle mail, nebo někdy i fotky – třeba když se tam tuhle něco opravovalo.“

Znáte emigrantský sen? Toto trauma si po útěku prožíval noc co noc skoro každý emigrant, kterému se podařilo dostat za železnou oponu: Zdá se vám, že jste najednou zpět v komunistickém  Československu a s hrůzou zjistíte, že už přeci máte být někde na Západě. Ve snu se tedy snažíte úporně dostat zpátky na svobodu, ale čím blíže se dostáváte k hranici, tím tězší to je… až se z toho snu hrůzou probudíte. Na moravské straně hranice se po revoluci v roce 1989 usadilo pár těchto bývalých emigrantů, kteří prožily pár let v Rakousku nebo Německu, ale táhlo je to zpět, na „rodnou hroudu“.  Bylo by moc zajímavé zjistit, jak současný stav a zavřené hranice prožívají oni. Jedna taková emigrantka navštívila sobotní akci na moravské straně hranice a byla blízko slzám.

Poznámka nakonec

I když Rakousko minulý týden oznámilo, že jednostranně otevírá veškeré hraniční přechody s Českou republikou, přímo na místě o této velkorysosti nebylo ani vidu ani slechu. Hlídali ji jak rakouští policisté, tak příslušníci miličního vojska a byli velice nekompromisní, když se z druhé strany naši moravští přátelé kvůli společnému fotu pokusili posunout jeden z rakouských hraničních zátarasů, byť i jen o kousek.

Autor: w.m. Foto: Facebook