Trochu jinak prožité Velikonoce

Mně známo i neznámo proč, stal se ze mne vlažný křesťan. V existenci Nejvyššího věřím, přesto v určité etapě života jsem přestal navštěvovat bohoslužby a duchovním povinnostem se raději věnuji neokázale v největším Božím chrámě světa, jímž je pro mne příroda. Oblažen její krásou, v ní nejčastěji osamocen, ale přesto se svým nejvyšším Pánem, v modlitbách i úvahách přemítám o složitostech současného světa i o svém poslání a údělu v životě, jehož kruh se pomalu uzavírá…

I největší křesťanské svátky, Velikonoce, jsem z velké části prožil vprostřed rozkvetlé zahrady, potěšen krásou a sílou nového života v podobě právě kvetoucích stromů a keřů. S hřejivým sluncem v zádech jsem pozoroval tichou proměnu jejich ještě nedávno holých větví v kytice okvětních lístků, tyčinek a pestíků, jimž díky Boží prozřetelnosti velkou pozornost věnovaly pilné včeličky. Jejich roje zahltily koruny monotónním bzukotem. Zvuková lavina se šířila do okolí a ohlašovala přítomnost tisíců těchto nepostradatelných dělnic, bez nichž by příroda nemohla vydat v letním čase své plody.

Sestoupí-li do přírodního Božího chrámu nepřízeň počasí, déšť a chlad, rád o životě a jeho složitostech přemítám na místě jiném. Obklopen pryskyřicí vonícím smrkovým dřevem na stěnách malého domácího sklípku a tichými melodiemi lidových písní a hudby, linoucích se z letitého kazetového přehrávače, sedím zadumán na pohodlné židli s pohledem na obrazy zde shromážděné. Připomínají mně zbytné proměny života i světa. Dominuje jim v dál se klikatící pěšina pod rozkvetlými trnkami. Úzkou hliněnou stužku, po zimě a v jarních plískanicích se kdysi měnící v blátivou kluzkou stezku, dávno srovnala lidská ruka betonovým chodníkem. Umožňuje pohodlnou chůzi, ale krásu a jednotu přírodní, onu věčnou harmonii a klid narušuje jednotvárností své šedi.

Na Boha svých otců nezapomínám

Obraz starého stavení s doškovou střechou u úvozu polní cesty připomíná nelehký úděl našich předků. Těžkou práci na poli i živoření často početné rodiny v jedné místnosti kolem kamen před obrazy svatých v koutu za stolem. Stářím sešlá a vrásčitá tvář stařečka v kožichu s umačkanou baranicí na hlavě a čibukem v ústech zase neměnnou výslednici a jasnou definitivu životního příběhu každého z nás. Pozoruji klidně ty obrazy života a shledávám v nich jasné odpovědi dané v přikázáních Božích a v definici: „Miluj bližního svého, jako sebe samého a bude ti dobře na světě.“

Na svého Boha, k němuž mně vedli rodiče celý život, však nezapomínám. Každý den mu věnuji svou pozornost i myšlenku spojenou s modlitbou. Existuje pro mě i bez prostředníka, u oltáře sloužícího kněze. Pokud však mši svatou ve svátky navštívím, skromně stojím u vstupních dveří a po přijímání věřících vycházím na procházku jinou zahradou, zdravíc se s těmi ze sousedů, kteří mne na věčnost dávno či teprve nedávno předešli.

Autor a foto: František Synek

František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*