Tučný čtvrtek přišel letos s příchutí zla

Ke konci masopustní doby tradičně patří takzvaný Tučný čtvrtek. Lidé se při něm mají nachystat na nadcházející fašankové veselí, které končí masopustním úterým. Letos ale tento den radosti získal příchuť zla, když na Ukrajinu vtrhla ruská vojska. Své pocity z něj popisuje ve fejetonu František Synek.

Po létech jsem opět vzal do ruky tlustou, téměř 650 stránkovou knihu profesora všeobecné kulturní historie Karlovy university v Praze, hlavního knihovníka Muzea Království českého a dávného předního národopisce Čeňka Zíbrta (1864 – 1932) s názvem “Veselé chvíle v životě lidu českého“, poprvé vydanou roku 1909.

Krásná, na stránky i informace o životě našich předků opravdu tučná kniha, v kapitole popisující konec masopustu charakterizuje lidové radovánky takto: „Masopustní veselosti vybouřily se až na vrchol od starodávna v poslední tři dni masopustní, někdy počínajíc již na Tučný (též tlustý) čtvrtek před masopustní nedělí.“ Z řady jiných vážených knih vím, že před koncem masopustu lidé na vsích dělali zabíjačky, slavili svatby, pořádali veselice, plesy a zábavy, taškařice a průvody masek. O těchto dnech se tak dělo od nepaměti na celém světě. Takto by to také mělo zůstat.

Nikdy není pozdě

Po dvouletém covidovém strádání bez zábav, muzik a veřejného veselí se v době rozvolnění na masopust, po našem fašaňk, těšil snad každý. I proto vpád ruského Ivana na území suverénní Ukrajiny o jitru onoho Tučného čtvrtku předmasopustního zapůsobil jako blesk z čistého nebe. Znenadání, protože přes četná varování jsme tomu nechtěli věřit, začala nevyhlášená válka celkem nedaleko našich domovů. Klid, těšení se na fašaňk, zaplašily děsivé zprávy. I ten léta zlořečený covid najednou zmizel z hlavních zpráv. Dříve každodenní počty nakažených nás již nepronásledují. Vystřídány byly válečnou vřavou, v Evropě na počátku třetí dekády 21. století nepochopitelnou!

V knize o veselí našeho lidu autor uvádí také texty masopustních popěvků, které by měly být, kdekoliv na světě, právě v tyto dny, ba stále, ctěnou pravdou pro všechny rozumné lidské bytosti. Uznejte: „Masopust držíme, nic se nevadíme! Pospolu: proč bychom se hádali, když jsme se tak shledali. V dobrém jsme se sešli, rádi jsme se našli. Dříve než se rozejdeme, ještě sobě připijeme!“ Na fašaňkovou obchůzku jsme vyrazili, společné veselí si v dobrém užili.

Jen ta ruská vodka, jindy vynikající pití, nám v ústech nějak zhořkla. Bylo z ní cítit zlo, jež se vyklubalo z hlav představitelů bývalých přátel, byť již druhé kategorie. S trpící Ukrajinou vyjadřujeme soucit a nabízíme pomoc. Současně se bojíme o budoucnost. Přitom pozdě hasíme požár, který byl i námi při doutnání držen a rozdmýcháván dlouhé měsíce, možná i roky předtím, prohlášeními, nyní i zbraněmi. Do jeho ohniště jsme foukali společně s přáteli první kategorie a nyní s nimi musíme tahat horké brambory z nového spáleniště evropských dějin.

Proč jsme si v duchu popěvku již dávno místo rozporů svorně nesedli ke stolu a vzájemně si nenaslouchali? Ale, ani nyní nemusí být pozdě. Pozdě není nikdy! Jen si musíme vzájemně více věřit a být si rovni. Evropané západní i východní mentality a kultury, všichni svorní lidé.

Autor textu a foto: František Synek

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*