
Nedávný zásah Ústavního soudu do volebního zákona pro poslaneckou sněmovnu nevyhnutelně povede k reformě volebního systému. K problematice se vedle zástupu vládních i opozičních politiků stihla vyjádřit také řada odborníků. Jejich různorodé úvahy mají vesměs jeden společný rys – vyhýbají se otázce, jaký mají smysl volební kraje územně kopírující samosprávné kraje. Problém jde přitom k samé podstatě krajů jako takových, píše v kritické glose politolog Petr Konečný.
Co se stalo před dvaceti lety
Nejprve si dopřejme stručnou lekci z historie. Samosprávné kraje coby vyšší územní samosprávné celky vznikly na přelomu tisíciletí jako jeden velký kompromis tehdejší politické elity, která nebyla schopna dlouhé roky po listopadu 1989 vyřešit problém samosprávné úrovně mezi státem a obcemi. Jediné, na čem se do té doby dohodla, bylo, že taková úroveň musí vzniknout, což předjímal i text Ústavy.
Na začátku 90. let se zdálo, že řešení této záležitosti je nasnadě. Jak na federální, tak republikové úrovni zástupci lidu přijali slavnostní prohlášení o nutnosti rehabilitace zemského zřízení, které bylo zlikvidováno komunistickou diktaturou. Pozdější vývoj vedl k úplnému odklonu od této teze a vysoce kreativnímu konstruování roztodivných variant. Především se tehdy kreslilo, méně už se přemýšlelo nad případným fungováním těch či oněch krajů, oblastí či autonomizovaných okresů.
Vývoj nakonec dospěl k osudovému hlasování v parlamentu na sklonku roku 1997, v době sílící politické krize – první opravdu vážné po rozpadu Československa. Jak zní dnes již klasický výrok, ráno se nevědělo, kolik bude večer oněch vyšších územních samosprávních celků.
Největší šance měly varianty fakticky vycházející z konfigurací, které vznikly v době komunistické diktatury. Varianta “8+1” navazovala na socialistickou správní reformu z roku 1960, modifikovanou vytvořením Středomoravského kraje s centrem v Olomouci. Varianta “13+1”, nakonec vítězná, se až podezřele podobala – a podobá – konfiguraci z roku 1949, čili takzvaným “Gottwaldovským” krajům. “To jsou paradoxy, co, pane Vaněk,” chtělo by zopakovat repliku z jednoho známého absurdního dramatu.
“Ve skutečnosti k žádné decentralizaci České republiky nedošlo. Jen k vytvoření pódia pro hru na samosprávu.”
Snad ani netřeba připomínat, že území těchto samosprávných krajů bylo vymezeno prostým pospojováním okresů coby druhého produktu zmíněné socialistické správní reformy. Výsledný počet krajů není přitom zcela náhodný. Díky úspěšnému lobbingu starostů větších okresních měst došlo k tomu, že se střediskem nově vzniklých krajů stal Zlín či Liberec – ale už nikoliv Opava či Frýdek-Místek. Zvláště cílevědomým výkonem se vyznamenal starosta Jihlavy František Dohnal. Udělat z nevýrazného okresního města město krajské a prosadit vznik obzvláště nesourodé “Vysočiny” coby vyššího územního samosprávného celku – to si zaslouží trvalou památku, spíše tedy memento.
Ještě pozoruhodnějším dojmem působí vymezení pravomocí a finančních prostředků krajů, jak to posléze učinili politikové v době vlády tzv. opoziční smlouvy. Stručně vyjádřeno, štědrostí tehdy nepřekypovali. Extrémně kompetenčně i ekonomicky slabé kraje připomínají spíše než cokoliv jiného pouhé přerozdělovače finančních prostředků. Krajští politikové všech druhů a barev rozhodují téměř výhradně pouze o tom, kam poputuje část veřejných financí – ať z vlastních, rozpočtovým určením daní přiznaných zdrojů či ze zdrojů státních a unijních. Ano, o tom jsou krajské volby, prakticky o ničem jiném.
Fungování krajů zároveň připomíná provoz okresních úřadů, které se staly obětí těchto krajů. Pamětníci si možná matně vybaví zmínky předních politiků o tom, že okresy rozhodně nebudou zrušeny, protože se osvědčily. A tak místo zvětšených okresů z roku 1960 vznikly ještě zvětšenější okresy – tentokrát ale obdařené přímými volbami, aby se mohli politici, kteří “byli u toho” holedbat, že zařídili decentralizaci, protože přeci nejsou žádní pragocentristé!
Ve skutečnosti k žádné decentralizaci České republiky nedošlo. Jen k vytvoření pódia pro hru na samosprávu. Nenaplnil se ani předpoklad o zmírňování rozdílů mezi jednotlivými částmi republiky. Naopak, základní ukazatele jasně hovoří o tom, že rozdíl mezi socioekonomicky nejsilnějším a nejslabším krajem se výrazně prohlubuje.
Znojmo a Blansko mají stejný zájem, Brno a Třebíč ne
Proč připomínat výše zmíněné? Tragikomedie samosprávných krajů z roku 2000 má svůj přesah i do celostátních parlamentních voleb. Volební klání do poslanecké sněmovny se totiž odehrává na půdorysu takzvaných volebních krajů – tedy alespoň odehrával.
Ústavní soud svým nálezem zrušil systém rozdělování mandátů na základě volebních krajů. Ve spojení s volební formulí v podobě D’Hondtova dělitele totiž vedl k přílišnému narušení principu poměrnosti, ale i rovnosti hlasů.
Jako kompromisní řešení se řadě ústavních činitelů jeví přehození systému rozdělování mandátů – k distribuci bude docházet nejprve na úrovni kandidujících subjektů a posléze dle volebních krajů, nikoliv naopak, jak tomu bylo doposud. Tato úprava ale problém neřeší. Jak upozornil politolog Tomáš Lebeda, může dojít k situaci, kdy třeba na Karlovarský kraj připadne více mandátů, než na některý větší kraj. Opět dojde k nepřijatelné disproporci a narušení principu rovnosti hlasů, jen v opačném směru.
Hlavním problémem ovšem není systém rozdělování mandátů. Například další hlas z řad politologů v podobě komentáře Jakuba Šeda poukázal na různé mechanismy, které onu disproporci poměrně uspokojivě redukují.

“V centralizované České republice působí rádoby decentralizovaný volební systém nepatřičně.”
To, co ale dosud ve veřejné debatě nezaznělo, je otázka, jaký je vůbec smysl volebních krajů, které i po zrušení části volebního zákona územně kopírují samosprávné kraje, jako takových. Odpověď je nasnadě – v centralizované České republice žádný. Jeden centralizovaný unitární stát, jeden volební obvod.
Česká republika není federace, ani není ustanovena silná regionalizace jako například ve Španělsku. Chybí odůvodnění, proč by se do celostátního parlamentu mělo volit skrze dílčí celky. Proč by měl volič z Plzně a Ostravy volit jinou sadu kandidátů? Jak se liší teritoriální zájem obyvatele Jihočeského a Zlínského kraje ve vztahu k parlamentní politice? A proč se liší jinak než zájem obyvatelů kraje Olomouckého a Pardubického?
V centralizované České republice působí rádoby decentralizovaný volební systém nepatřičně. Není proto žádným překvapením, že záhy padl návrh na scelení republiky do jednoho volebního obvodu. Pozoruhodná je následná reakce části politiků, kteří tento návrh kritizovali, protože údajně povede k posílení pragocentrismu.
Co s kraji?
Pokud ale chtějí zodpovědní politikové skutečně předejít tomuto problému a zároveň naplnit smysl dílčích volebních obvodů, musí se k úpravě volebního systému přistoupit jiným způsobem. Je přitom nutné otevřít debatu o krajích jako takových.
Úkolem tohoto textu není přijít s konkrétním návrhem reformy krajů, byť této reformě současná situace navzdory vší pochybnosti nahrává – po dvou dekádách neustálého vymlouvání se, že “na to teď není doba”. Potřebujeme zřejmě jinak pojatou decentralizaci, která přinese samosprávné celky s větším socioekonomickým a kulturním potenciálem a silnou identitou. Takové celky teprve mohou konkurovat pragocentrismu. A na podkladě takových celků dává smysl volit do Poslanecké sněmovny.
Můžeme se přitom ptát, kam zmizely ony Čechy, Morava a Slezsko, o kterých hovoří první řádek Ústavy České republiky.
Autor: Petr Konečný, foto: Ondřej Vaňura
Petr Konečný je moravský politolog a historik. Aktuálně dokončuje studia na Masarykově univerzitě. V letošním roce se stal 1. místopředsedou Společnosti pro Moravu a Slezsko. Pochází z Husovic.
Prostor pro vás. Chcete publikovat své názory a komentáře na webu Zprávy z Moravy? Zašlete nám váš text v elektronické podobě na e-mail: redakce@zpravyzmoravy.cz.
Ma pravdu predseda.
ANO, takového kočkopsa by nevymyslel ani slavný mistr absurdních dramat a první polistopadový prezident, Václav Havel. Raději budeme ohýbat právo, volební matematiku, prostý selský rozum i realitu všedních dnů, než abychom si přiznali už podruhé a znovu po šedesáti letech, že Gottwaldovské kraje jsou opravdu, ale opravdu bohapustý nesmysl, popírající mnohasetletou geomorfologií a přirozenou spádovostí krajiny daný správní systém, založený na přátelské a vzájemně výhodné spolupráci rovnocených partnerů, Čech a Moravy.
V článku je zmínka o Jihlavě. Ale Karlovarský kraj, to je ještě větší “omyl”. V době koronaviru se tento omyl jasně potvrdil.
Těch omylů je daleko víc. Třeba hranice mezi “zlínským a olomouckým” pseudokrajem.
Všech 14 krajů je jeden velký omyl. Přirozené by bylo zemské uspořádání ČR. Bohužel podle dnešních Lidovek ” Demokratická opozice ” jak si říkají trvá na 14 volebních krajích, takže ani náznak posunu.
V systému ČR jako jeden volební obvod vidím zásadní problém. Na kandidátku se dostanou jen lidi z centrál stran, pro regionální politiky bude ještě méně místa než teď. Volební kraje jsou pro regiony výhodnější než jeden volební obvod pro celou republiku.
Pro Moravu by bylo nejlepší zemské zřízení, ale jak by se určil počet poslanců do celostátního parlamentu za jednotlivé země? Tak jak to mají v Bundestagu? To by se musel změnit úplně celý politický systém, a to je asi ještě méně průchodné než zrušení krajů a zavedení zemského zřízení.