26. a 28. říjen, dvě výročí, dva pohledy na dějiny

Rakousko a Česká republika mají svoje státní svátky pouhé dva dny po sobě. Ten rakouský, 26. října, slavím od srdce, a myslím, že tak činí drtivá většina rakouského obyvatelstva, nezávisle na národnosti či vyznání. Jde totiž o připomenutí konce těžké cesty, kterou muselo poválečné Rakousko ujít při získání suverinity v roce 1955. Byl to defakto zázrak, když se tehdejší vládě podařilo vyjednta s Rusy, ale také Američany, Angličany a Francouzi, smlouvu o neutralitě a přinutit tak vítězné možnosti po deseti letech ze země odejít.

28. říjen je samozřejmě taky veliký svátek, ikdyž z jiných důvodů. A poprvé po desetiletích jsem ho prožil opět v Brně. Dříve si tento den komunistický režim radši moc nepřipomínal, zřejmě ze strachu před nostalgií z První republiky – dekadentního to kapitalistického statu. A tak na stejné datum stanovil jakýsi svátek připomínající den znárodnění průmyslu – dopadlo to však podobně jako s Vánocemi, které se režim taky snažil všemocně ututlat.

Při procházce Brnem jsem zašel na jedno z jeho nekrásnějśich míst – do Denisových sadů, kde jsem narazil na spoustu statistů oblečených do dobových kostýmů i rakouských uniforem. Hrála c.k. vojenská kapela, vlály císařské rakouské vlajky – a to vše ke 28. říjnu, vzniku republiky, tedy ke konci tohoto nenáviděného C. k. Rakouska? Moje Morava, Moje Brno – pomyslel jsem si, poněkud zmaten, a šel blíže.

Denisovy sady jsou údajně nejstarší veřejný park u nás, již z počátku 19. století. Byly do dnešní podoby dokončeny v roce 1818 rakouským místodržícím na Moravě, hrabětem Prokopem Lažanským – na počest historického vítězství a ukončení války s Napoleonovou armádou. Původní název – Františkov, neboli Francisberk, dle tehdejšího rakouského císaře Františka II., se udržel až do onoho památného roku 1918. Vše připomíná nepřehlédnutelný původní obelisk s německými nápisy, kde se mimo jiné praví: „Des treuen Maehrens und Schlesiens Dank“ – přeloženo do češtiny: „S díky věrné Moravě a Slezsku“.

To vše však zřejmě již dávno upadlo do zapomění. A tak se i tady, v srdci Moravy, vzývala nereflektovaně, navíc s českými lvíčky na historických uniformách, naše historie jménem sousedních Čech, které toto kompletně popřely a do zárodku vymýtily – včetně moravské zemské identity. A tak mě napadá, jestli nemá známá věta o německém úsilí „vyčistit“ Evropu od Židů, majícím naopak za následek zbavení se všeho německého z Polska, Československa a Jugoslávie, nějaký význam i v souvislosti s úsilím oprostit se od všeho rakouského, jak o něm snili panslavisté a čeští nacionalisté o pár desetiletí dříve: Tentokrát však na úkor Moravy a moravského Slezska, které již v tomto centralizovaném, národním státě Čechů nemají žádného významu a uplatnění.

Autor: w.m. Foto: archiv autora