V sobotu brzy po ránu se na našem stole objevily, díky mé pozorné paní, krásné meruňky. Překvapení to bylo velké! Kde je jen vzala? Netušil jsem, že ve vedlejší vsi je prodává zelinář, který má velmi dobré kontakty na slunné Řecko a právě odtud nejrůznější čerstvé jižní plody dováží. Z misky se na mne hezky usmívaly a volaly: „Ochutnej! Takovou dobrotu a dužnatou sladkou chuť jsi už dlouho neměl!“ Přesto jsem odolal. Tu neomylnou sladkou chuť nechám přece pro své vnoučky…
Překvapení to bylo o to větší, neboť naše stromy na ovocné zahradě již několikátý rok úrodu těchto obdivuhodných sladkých plodů nenesou! Z pětice udržovaných a opečovávaných nedostižných plodonošů letos v jarní nepřízni zdárně odkvetl jen jeden. Násady má dost, ale již nyní ještě zelené plody naznačují skvrnami na své slupce určitý zdravotní problém, který může – bohužel – vyústit během dozrávání k jejich hnilobě. Právě dnes jsem se je snažil chránit nezbytným postřikem.
Před nedávnem se ze stejného obchodního zdroje objevily na našem stole řecké pomeranče. To mne přivedlo ke vzpomínce na moje nádherná folklorní léta! „Právě před čtyřmi desítkami let“, vyprávím udivenému nejmladšímu z vnoučků, „jsme v druhé polovině ledna, v čase, kdy u nás vládly tuhé mrazy a země byla zavátá tehdy vysokou nadílkou sněhu, a kdy se na umělecké zájezdy příliš nejezdí, jsme cestovali autobusem do Řecka. Mráz a sníh nás provázel až jižně za řecké Thessaloniki, nejvíce jsme si ho užili při bezpečnostní zastávce v tehdy ještě jugoslávském městě Skopje. Ale v Řecku samotném, v okolí hlavního města, úplně na jihu země a na ostrově Kréta, kam všude nás umělecké aktivity v rámci oslavy řeckého Nového roku zavedly, bylo již krásné jarní období.“ A právě zde se na nás v rozlehlých sadech kolem dálnic na pomerančovnících smály malebné oranžové plody. Tehdy jsme si jejich šťavnaté sladké chuti užili přemnoho. Byly neoddělitelnou součástí hostitelských tabulí a jídelních stolů! I domů jsme je jako dar od pořadatelů v tom zimním období přivezli několik pytlů!
Vzpomínky jsou to pro mne, tehdy čerstvě vystudovaného historika, který Řecko, jeho dějiny a kulturu čerpal jen z knih a skript o to zajímavější, že jsem ráno nového dne po svých třicátých narozeninách, které jsem s naší folklorního partyjí oslavil večer po vystoupení ve městě Karditsa, zažil po nočním putování autokarem zasněženými horami na parkovišti nedaleko světoznámé věštírny v Delfách!
Tehdy zřejmě dávné delfské kněžky poprvé i naposledy zaslechly tóny cimbálové muziky a zpěv Moraváků! To když se parkoviště změnilo v nezvyklou cvičebnu, v níž kamarádi přispěchali oslavenci s další hudební kasací. I dnes mně z té krásné vzpomínky běhá mráz po zádech. Byly to krásná dny s pomeranči a v létě tehdy ještě i s domácími meruňkami. Dnes je jinak! Kdeže loňské sněhy jsou…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář