Horké letní dny se po několika chvílích chladnějšího oddychu vrátily do našich luhů a hájů s plnou vervou. Meteorologové se předhánějí v předpovědích srážek, ale dosti často musí své předpoklady měnit, protože jejich propočty naprosto – jen Bůh ví proč! – v řadě oblastí Moravy nevychází! U Kyjova víme, že oblačnost přicházející ze všech směrů rozrazí svou dominancí nad krajinou Strážovský kopec a bouřky zmizí kdesi za hornatým krajem chřibských lesů směrem k žírné a rovinaté Hané, neřku-li, že vláha spadne až kdesi nad údolími Vysočiny nebo vrcholy Jeseníků a Beskyd…
V tyto týdny však sucho a teplo nevadí. Vždyť svatá Markéta před pár dny hodila srp do žita a začaly žně! V mysli se mně vybavila perokresba obnažené děvy od věhlasného malíře Maxe Švabinského, rodáka z Kroměříže. Jde snad o umělcovu představu Markéty, vznášející se ve větru pod žhnoucím sluncem a bouřkovými mraky nad obilním polem? Z trefného obrázku, jehož autor, Moravák z úmezí Hané a Valašska, který měl motto: „Obdivovat přírodu vždy a všude jest žití!“, žhavé léto přímo tryská!
U nás doma jsem se svými vnuky právě dokončil naše letošní žně a slavíme domácí dožínky. V nové, moderní době to znamená, ne jako dříve několikadenní úmornou práci na poli nebo u mlátičky, ale uložení zakoupeného obilí na půdu. Práce na hodinku! Teď sedíme na terase a posloucháme nedaleko za humny na polích rachotící kombajn, který sklízí další pole obilí. „Dědo, co to vlastně bylo, ty dožínky? Také jsi na ně chodil?“, mezi řečí pokládá všetečnou otázku mladší z chlapců. „Milý kloučku“, povídám mezi hlty chlazené sodovky, „taky jsem na dožínky chodil. Před půlstoletím se slavily družstevní dožínky. Jakmile zemědělci pomocí kombajnů sklidili své lány, všichni, celá dědina, děti, mladí i staří, muzikanti, ba i družstevní technika, šli slavit! S ozdobeným vozem přijeli do družstva, tady chlapci i děvčata v krojích zazpívali, muzika zahrála a všechny uvítal předseda JZD s manželkou. Pak sedli na ozdobený vůz tažený párem koní a všichni vyrazili průvodem do dědiny a pak do přírodního kulturního areálu. Tam slavnost pokračovala starodávnými dožínkovými zvyky, vystoupeními, bohatým občerstvením a večerní taneční zábavou, která končila pozdě v noci.“
Srkám další doušky sodovky a přemítám: „S koncem družstevního hospodaření skončilo i společné vesnické slavení sklizně. Dnes už nic takového není! Na mnoha polích místo obilí roste tráva nebo stojí panely na sběr sluneční energie! Vztah k půdě i k užitečné práci na ní se vytratil. Kdyby to věděli naši stařečci, známí svým kladným vztahem k rodné hroudě, tak by se v hrobě obraceli!“.
Prudký vítr se zatočil zahradou i dvorem, prudce nadzvedl spodní větvě javoru a obnažil silný kmen i větve. Stejně jako malíř zachytil ve větru lepé a obnažené dívčí tělo. I žhavé léto může být milé…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář