Po dovolenkové anabázi v údolích lesů, vod a strání jesenických, se běh života vrátil do obvyklých kolejí. A protože je všeobecně známo, že důchodci nemají nikdy čas, tak i na moji maličkost se opět navalilo mnoho neodkladné práce! Vedle pravidelné údržby trávníků a keřů dvora a zahrady, přerostlých z dostatku vláhy i tepla, měl po tři podvečery přednost sběr brambor. Práce v dílně, pravidelný sběr hrušek na kvas, třetí sečení trávy a její sušení na seno pro chované králíky…
V mé hlavě tak nezbylo ani místečka pro myšlenku na téma dalšího fejetonu. Trápil jsem se neobvykle dlouho, v podstatě až do poslední chvíle. Nápad žádný… Nebo! Že by tu už byl? Ve vzpomínce se objevila pasoucí se stáda krav na pláních jesenických. Na mysl mně došlo téma využití kraviček ve starých hospodářstvích našich pradědů. Preferencí koňské síly se zapomnělo, že vedle zápřahu koní naši předkové k vozu, méně již k pluhu, zapřahali dvojice krav. Dokazuje to i vybavení starých kováren, do něhož bylo třeba krávy při kování malými podkůvkami zavěsit. Ty, na rozdíl od koně, kromě pracovní síly dávaly rodině ještě kvalitní mléko, a tím byly velmi vítané a velmi prospěšné.
Se zápřehem kraviček se setkávám při třídění a prohlížení starých fotografií. Jejich využití v našem rodovém hospodářství dokumentuje v mém domácím muzeu starého harampádí, jak četný soubor starých a již nepoužívaných pomůcek, nástrojů a vybavení hospodářství trefně pojmenovává moje žena, několikero starých kravských chomoutů, včetně nezbytných postrojů. Zápřah krávy s telátkem byl, vedle četných koňských spřežení vezoucích účastníky, zřejmě nejzajímavější součástí nedávného průvodu krojovaných při slavnostech v městě Kyjově. Údiv davů nad krávou zapřaženou do vozu umocnilo ještě připojení staré oblíbené atrakce, jíž bylo tzv. páté kolo u vozu s figurínami muže a ženy, na kole se otáčejících a na různé strany se naklánějících.
Ovšem koní bylo při slavnostech v bývalém královském městě mnohem více. Svou krásu, sílu i důstojnost prokázali nejen nádhernými postroji vyšňořené páry v zápřahu do kočárů a vozů, ale také vyparáděni papírovými ozdobami během spanilé a důstojné jízdy králů. Kůň do staré národní kultury a způsobu života našich předků neodmyslitelně patřil. Kráva také, ale na její pomoc a nezastupitelnost jsme již zapomněli. Samozřejmě není tak krásná, vznešená, silná, rychlá, trpělivá ani pracovitá jako kůň, ale měla svou zmíněnou přednost, pro niž ji naši dědové a otcové v maštalích rádi ustájili. Věřte, zdivočelá kráva dovede pěkně jančit, stejně jako kůň, když si jezdec příliš troufá a staví se na jeho hřbetě na sedlo! Přesto to slováčtí šohajci zkouší a nejednou se jejich troufalost změní v pád dolů mezi bijící koňská kopyta! Koně i krávy dlouhá staletí pomáhali lidem. Jejich dnešní úděl je jiný…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář