Začala třetí dekáda měsíce června. Byť teprve nedávno začalo astronomické léto, teploty již několik dnů výrazně přesahují třicítky. Padly několikeré denní rekordy a meteorologové hlásí trvalý stav. Lékaři a nejrůznější odborníci varují před pobytem na přímém slunci, radí k pobytu ve stínu a v klimatizované místnosti, doporučují nejrůznější ochranné krémy, omezený pohyb, nezbytný je dostatek tekutin. Přístup je to správný, ale tak mne napadá, jak vedro při žňové práci přežili předkové?
Naši rodiče a sousedé, ti všichni právě v letní čas s neskutečnými vedry pracovali celé dny na polích při sklizni úrody! Ještě v šedesátých letech minulého století sekli ojedinělí rolníci své záhumenky ručně pomocí kosy s hrabicí, ženy se srpy posečené obilí odebíraly a kladly na hromádky, z nichž pak starší muži pomocí povřísel ze slámy a knutlů vázali snopy. Ochranou před sluníčkem byl vlastní pot a prach z obilí. A to byl teprve začátek nezměrné dřiny! Obilí se skládalo do mandelů a později odváželo na vozech do stodol. Výmlat se již v I. polovině 20. století nedělal cepy, ale pomáhaly motorové mlátičky a s jejich pomocí se celé dny obilí opět v horku a prachu mlátilo. Večer se mladší osvěžili, omyli a nabrali novou sílu v blízkém rybníce, starší se doma opláchli vodou z vlastní studně.
Dobu mlácení obilí před 100 lety popsal strýc mého otce ve svých vzpomínkách: „Při žních vázal náš stařeček snopy do povřísel vrůblem. Velice rád jsem se na něho díval, jak obilí v povřísle přesně porovnal, obral od nerovných slam, potom stáhl povříslem, uhodil zadní částí snopu do země, aby se to dokonale srovnalo, to říťové, položil a vrůblem ještě více utáhl a šikovně zastrčil pod pevné povříslo. Rád velice vzpomínám i na to, jak jsme chodili pomáhat mlátit obilí k mlátičce. Tam bylo vždycky dobře. My děti jsme moc nepomáhaly, ale byly jsme pod dozorem, protože doma nikdo nezůstal! A co pro nás bylo nejdůležitější? To byly dobré svačiny a obědy, které jsme se zdarem absolvovaly s dospělými. To bylo všude samozřejmostí. Všude se dobře vařilo, a tak i jedlo. A po obědě byla hodinka na odpočinek. Když se brzy ráno přišlo, tak všude bylo snídaní – bílá káva žitovka – a buchty. V 10 hodin bylo druhé snídaní – také něco dobrého, ve 12 byl oběd pro chlapy s pivem, pro ženské a děti se sodovkou. Ve 4 hodiny odpoledne byla svačina a po skončení práce ještě večeře a výslužka domů. Při mlácení bylo hodně práce, ale taky hodně dobrého jídla.“
Naši předci byli z jiného těsta! Na celodenní práci na sluníčku byli zvyklí. Horko je od nezbytné práce neodradilo. My již takové dřině odvykli, na polích nepracujeme, v kancelářích a dílnách jsme změkli! Staly se z nás máčky, tedy lidé malou mírou odolnosti! K jejímu zvýšení a upevnění zdraví mnozí přistoupili na moderní program otužování, ale bylo by lépe tělo zvykat na horká léta…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář