Bývalá starostka Ždánic uvízla kvůli koronaviru v Nepálu

Iva Stafová (vpravo) absolvovala se svými přáteli desetidenní trek, při němž v horách ušli dvě stě kilometrů.

V době, kdy se objevily první případy onemocnění koronavirem v naší zemi, byla Iva Stafová ze Ždánic na cestě do Nepálu. Včera se měla vracet zpět do vlasti. Ve stejný den se ale na letišti v Káthmándú dozvěděla, že indické aerolinky až do třetího dubna zrušily veškeré lety do Evropy. Nezbývá jí proto nic jiného než se svými dvěma přáteli z Prahy čekat na další vývoj situace. Dnes totiž není vůbec jisté, jestli bude začátkem dubna letový provoz z Nepálu do Evropy obnoven.

Do indického Dillí jste z Vídně odlétali počátkem března. Nenapadlo vás už tehdy, že byste mohli mít kvůli šíření onemocnění Covit-19 problém s návratem domů?

Rozhodně jsme strach neměli, protože jsme věděli, že v Nepálu toto onemocnění není a z toho důvodu se tam žádná mimořádná opatření nedělala. Říkali jsme si, že je vše v pořádku, protože jsme měli pouze jeden přestup v Indii a potom jsme měli v plánu pohybovat se v Nepálu jen v horách, kde jsme předpokládali, že nákaza nehrozí. Vracet jsme se měli přes Indii opět do Vídně, kde se v době našeho odletu neuvažovalo o nějakých omezeních. Byli jsme přesvědčeni, že se nemůžeme nakazit a tím pádem ani přinést zpět do Evropy nějakou nákazu.

V Nepálu nejste poprvé. Kolikátá to byla vaše návštěva těchto velehor?

Letos jsem zde podruhé.

Jaký jste měli program?

Byly to lehčí desetidenní treky, přičemž nejvyšší vrchol měl pouze 4 950 metrů nad mořem. Průměrně jsme denně chodili zhruba dvacet kilometrů, což dělalo okolo dvou stovek celkem. Šli s námi nosiči a horští vůdci.

Velehory cestovatelům nabízely nádherné pohledy na krajinu.

Do Nepálu jste jela soukromě se skupinou vašich přátel. Byli jste všichni z Čech a Moravy?

Z České republiky kromě mne letěla také sedmadvacetiletá Klára a šestadvacetiletý Martin z Prahy. Naši skupinu potom dále tvořili manželé Drahomíra a Lionel Jardine z Austrálie. Draha je také rodačka z Brna a kamarádíme spolu už od první třídy. Tito dva manželé absolvovali treky v Peru a v Nepálu už byli potřetí.

Z Káthmándú jste se potom přesouvali do hor po své ose?

Ano. Byla to osmihodinová cesta autem docela náročným terénem. Šlo spíše o terénní jízdu po rozbitých cestách.

Vím, že už jste dvěma různými cestami zdolala Kilimandžáro. Do jaké nejvyšší výšky se vám podařilo dostat?

Dostala jsem se na vrchol nejvyšší horu Evropy Mont Blanc. Výškový rekord jsem si ale udělala s rakouskou expedicí na Pamíru, kde jsem se chtěla v roce 1993 původně pokusit o sedmitisícovku Pick Lenin, což se mi nakonec nepodařilo. Ze zdravotních důvodů jsem musela výstup v 6 400 metrech ukončit. Od té doby jsem se nikam výš nedostala. 

V Himalájích jste nyní oslavila své narozeniny. Prozradíte čtenářům, kolik vám je roků?

Dvaasedmdesát.

A byl prostor slavit?

První den našeho trekingu jsme spali v takovém skromném motýlku. Naši průvodci pro mne připravili velké překvapení v podobě dortu, který mně předali i se svíčkami a jménem. Navíc mně nepálsky zazpívali přání k narozeninám. Bylo to od nich moc milé.

Měli jste v plánu, že se budete domů vracet v pátek dvacátého března. Nakonec jste ale v Nepálu uvízli. Jak k tomu došlo?

Měli jsme letět z Káthmándú do Dillí a potom do Vídně. Ještě ve čtvrtek večer nám indické aerolinky potvrdily let, takže jsme spokojeně usínali. V pátek nás ale na letišti čekalo nemilé překvapení. Měli jsme odlétat ve tři hodiny odpoledne. Ještě jsme od přátel dostali na letišti šátek na rozloučenou coby symbol toho, že naše expedice dobře dopadla. Při odbavení kufrů za námi ale přišel letištní zřízenec a oznámil, že kdo pokračuje do Evropy, nenastoupí do letadla, protože indická vláda v noci rozhodla, že přestanou všechny indické aerolinky létat do Evropy.

To musel být šok, jak jste reagovali? Věděli jste, co dál dělat?

Letiště je v Káthmándú malé, takže jsme hned začali hledat nějakého zaměstnance od indických aerolinek, se kterými jsme se měli vracet. To se nám podařilo a on nám poradil, abychom si našli jinou společnost a odletěli jiným spojem. Dostali jsme od něho adresu na pobočky aerolinek, kde nám měli letenku předělat na novou leteckou společnost. Mezitím jsme volali české zastupitelství, protože ambasáda je pouze v Indii. Volali jsme také na náš hotel kamarádce Draze. Zorganizovala, aby pro nás přijeli na letiště a my jsme se vrátili zpět na hotel. Poté jsme jeli na velvyslanectví, kde byla velmi ochotná mladá dáma. Ta nám řekla, že do Evropy už létá pouze letecká společnost z Ománu a Dubaje. Hledala nám proto nový spoj. To se podařilo, takže jsme měli zarezervovaná tři místa na středu odpoledne. Dřívější lety byly už všechny plné. Měli jsme s nimi letět z Káthmándú do hlavního města Ománu a odsud do Frankfurtu v Německu, protože do Vídně nelétají. To už nám bylo jedno. Chtěli jsme se hlavně dostat do Evropy. Koupili jsme si tedy letenky. Jedna vyšla zhruba na dvanáct tisíc korun, což byla velmi přijatelná cena. Indické aerolinky nám nechtěli zatím peníze vrátit, protože byly zakoupeny přes zprostředkovatelskou kancelář, takže bychom peníze měli požadovat od ní.

Drželi jste se ale svého předem stanoveného plánu – ne?

Přečtěte si  Ostravská nemocnice se vrací k plánovaným operacím, ruší covidová oddělení

Ano. Nemohli jsme tušit, jak se situace vyvine. Víte, co je na celé situaci velká ironie? Z hor jsme se vrátili o dva dny dříve, abychom měli čas na prohlídku Káthmándú. Kdybychom se k návratu rozhodli s jednodenním předstihem, tak jsme v klidu odletěli.

Tím skončily vaše trable?

Vůbec ne. Dneškem nám totiž navíc končí nepálské vízum, protože jsme měli být už vlastně pryč. Na velvyslanectví jsme se dozvěděli, že musíme zajít na úřad a prodloužit si vízum. To původní nás na čtrnáct dnů stálo třicet dolarů. Prodloužení vyjde asi na padesát dolarů. Když jsme ráno přišli na recepci, tak jsme se dozvěděli, že vláda Nepálu rozhodla, že od neděle se ruší všechny letecké spojení s celým světem. Zatím je to do třetího dubna. Zamířili jsme potom na úřad kvůli prodloužení víza. Tam už bylo plno lidí se stejným zájmem. Museli jsme vystát dlouhou frontu. Počítače nefungovaly, jak měly. Člověk si tam vlastně musel sám naťukat číslo pasu a vízum. Poté už mělo naskočit vaše jméno. Mým přátelům z Prahy se to podařilo a mně počítač stále házel chybu. Z toho důvodu musím jet na úřad zítra znovu.

Jezdíte taxíkem? To se asi také prodraží…

Máme tu výhodu, že hotel, ve kterém jsme ubytovaní, má své vlastní taxíky. Jedna cesta nás vyjde jen na nějakých deset dolarů. Jedeme tam zhruba půl hodiny.

Až do začátku dubna jste tedy uvízli v nepálském hotelu. Na kolik vás vyjde jedna noc?

I se snídaní na padesát dolarů.

Máte dost peněz?

No legrace je, že jsem si moc peněz nebrala, protože jsme měli předem všechno zaplacené – letenky, ubytování, stravování i průvodce. Nyní mně vznikl problém, takže jsem telefonovala kamarádce, aby mně poslala peníze na účet mých přátel, se kterými tady jsem. Nevzala jsem si totiž ani kartu.

Možná by bylo dobré vrátit se do hor a tam prožít více než čtrnáct dnů čekání.

To jsme chtěli, ale vláda treky zakázala a národní parky uzavřela, takže musíme zůstat v Káthmándú. Teď se jen modlíme, aby tady nevyhlásili zákaz vycházení.  

Vašim přátelům z Austrálie se podařilo odletět?

Ano. Do Singapuru je pustili a poté v pohodě odletěli i do Austrálie.

Ví o vás naše velvyslanectví v indickém Dillí?

Ano. Nahlásili jsme se všude, kde bylo doporučeno. Od pracovnice našeho velvyslanectví jsme se dozvěděli, že se snaží nám zajistit přesun prostřednictvím jiných států, které by byly ochotné nás vzít do svého letadla. Údajně čeká v zahraničí na návrat domů jen sto dvacet tisíc německých občanů. I v Nepálu je hodně Němců.

Poradili vám něco konkrétního na ambasádě?

Že máme čekat v hotelu a nikam nechodit, aby na nás měli stále spojení. To je sice pěkné, ale člověk na to musí mít také peníze. Co jsem tady mluvila s některými Němci, tak říkali, že si budou hledat něco levnějšího. My se budeme snažit vyjednat s majitelem hotelu lepší cenu. Jeli jsme právě sem, protože kamarádka Drahomíra se dobře zná s majitelem tohoto hotelu. V Nepálu totiž byla s manželem už třikrát. Majitel nám udělal velmi dobrou cenu na celý pobyt včetně treku. Byla to taková akce v rámci otevření hotelu. Nabídka, která se neodmítá. Za čtrnáct dnů pobytu, šerpy, dopravu, horské průvodce, vstupy do národního parku i veškerého jídla jsme každý zaplatili jen tisíc dolarů. K tomu se ještě musela samozřejmě připočítat letenka. S kamarádkou jsme si říkaly, že to bude naše poslední návštěva Nepálu.

Přibližte čtenářům, jaká nyní v Káthmándú panuje nálada?

Káthmándú má milion obyvatel a leží ve výšce 1400 metrů. Nyní se zde teplota pohybuje okolo patnácti stupňů, a když svítí sluníčko, tak se rtuť teploměru vyšplhá na dvacet. V hotelu se ale netopí, takže spím ve flísové mikině. Ve městě žijí velmi milí lidé. Bydlíme v části starého města, kde jsou úzké uličky. Přes velký provoz vše probíhá v poklidu. Lidé jsou k sobě vstřícní a pohodoví. Je tady nádherná atmosféra, kterou ruší pouze problém s naším odletem. Nejhorší je, že nemůžeme nic dělat. Jsme nervózní, protože ještě nevíme, jak to všechno s naším návratem do Evropy dopadne. Zatím jsou tu ale otevřené všechny obchody i kavárny. Žijí zde z turismu. Ulice jsou ale vylidněné, protože kdo mohl, tak zavčasu odjel. Dnes zde potkáte pouze stejné bílé trosečníky, co tady uvízli, jako my. Nejraději bychom už samozřejmě byli doma.

Iva Stafová (roz. Zajíčková) se narodila 9. 3. 1948 v Brně. Po maturitě na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Brně vystudovala Elektrotechnickou fakultu na Vysokém učení technickém v Brně. Je třiadvacetinásobnou mistryní republiky v cyklistice, což doposud žádná žena nepřekonala. Na mistrovství světa v dráhové cyklistice vybojovala dvakrát stříbrnou medaili a čtyřikrát bronz. V roce 1980 emigrovala do Rakouska, kde začala hrát fotbal a dotáhla to až do rakouské reprezentace. V té době se začala také věnovat horolezectví. Dvakrát zdolala nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro (v letech 1993 a 2008). Po revoluci získala jedenáct titulů mistryně světa v jízdě na vysokém kole a nespočet zlatých medailí z mistrovství republiky na historických bicyklech. V letech 2010 až 2014 zastávala funkci starostky ve Ždánicích, odkud pocházela její matka, a kde po revoluci zrekonstruovala dům po své babičce, v němž nyní žije.

Auto: Lenka Fojtíková, Foto: archiv Ivy Stafové a Lenka Fojtíková

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*