Desetiletí s fejetony

Do osobní evidence a do záhlaví tohoto nedlouhého textu jsem vepsal číslici DXX, tedy 520. Pro neznalé – i pro mě osobně – to znamená, že jsem právě dosáhl ojedinělého výročí: celých deset let pravidelného týdenního zpracování mých malých okamžiků života v podobě fejetonů.

Zdálo by se, že po takovém maratónu stačí sednout a text tryská z hlavy a slova se skládají do vět a řádků jako po másle. Ale ouvej! Ani po takové době, ani po tolika vytvořených fejetonech, to není vůbec jednoduché. Pravda! Nápady letí hlavou! Hlava ale dumá, který z nich je zajímavý. Myšlenkové rešerše pracují naplno. Psát o nějaké zajímavé zkušenosti ze života? Nebo raději o zážitcích s milovanými vnoučaty?  Psát o sobě? Odhalit více ze svého pestrého života, plného příhod, dávných lásek, jejichž síla se s narůstajícím věkem zmenšuje a vášeň uhasíná? Ne, nemylte se, nemusí to být jen láska k něžnému pohlaví! Může to být a častěji také je jakákoliv láska – k profesi, k tanci a písni, k dobrému jídlu i pití, k rodné dědině, ke krásné přírodě, láska ve všech ohledech k pestrému životu. 

Myšlenky na chvíli opanovaly vzpomínky. „Na začátku byla výzva psát pravidelně fejetony do regionálního tisku. Tehdy jsem ještě netušil, jaké břímě odpovědnosti na sebe beru! Přestože jsem měl zkušenosti s pravidelným psaním článků, přece jen to nebylo týden, co týden. Bylo to spíše – řekl bych – pravidelně nahodile! V novém závazku se z nahodile stalo pravidelně!!! Deset let! Přesto dnes již vím, že to bylo břímě správné! Fejetony mně umožnily zaznamenávat moje aktuální okamžiky života v uplynulých deseti letech! A apetit k psaní zůstal! Stále mám chuť tvořit ještě další a další…!“

Asi bych neuměl psát do šuplíku. Důležité je pro mě oslovit čtenáře a vnímat jejich reakci. A tak jsem se hned z počátku psaní rozhodl soukromě vydávat své fejetony také formou malých sešitků. Tato malá ediční řada, která zdobí pracovní stůl v mé knihovně, již uvítala osmý díl a připravuji sešit devátý! V nevysokém nákladu stačí jako milé dárky mým nejbližším, kamarádům a přátelům, někdy i nahodile cizím lidem, kteří projeví zájem. „Staví si pomník“, namítne jeden! „A proč ne!“, odvětí jiný! V dnešní moderní době každý sebekrásnější okamžik rychle překryje jiný a po něm další. Osobní zážitky se kupí, máme-li pestrý život, jsme jimi zavaleni, a i proto rychle zapadají kamsi do nevědomí. Zachyceny na papír, uspořádány do čtivého fejetonu však zůstanou jedinečnou vzpomínkou, obrazem toho, co bylo a za okamžik již není! Psané vzpomínky se totiž určitě nebo jen tak neztratí…!

Přečtěte si  FEJETON: Pololetní školní zprávy

„Během studií mě velmi očarovaly fejetony Jana Nerudy. Při jejich četbě jsem se vracel do jeho doby. Procházel jsem s ním jeho Prahou! Kéž i pomocí mých fejetonů, těch malých ohlédnutí za mizejícím okamžikem bytí, se budoucí čtenáři vrátí do dob mých a našich!“ A o to přece jde!!! Viďte!

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*