Letos máme za sebou další sčítání lidu. Mezi kolonkami sčítacích archů se po deseti letech opět objevila otázka na jazyk. Jednou z povolených odpovědí je překvapivě moravština. Co vede občany k zapisování právě moravského jazyka? Důvody se různí – od vztahu k lidové mluvě k respektování tradičního dělení.
Přečtěte si také článek o podobnostech moravské a slezské národnosti.
Výsledky letošního sčítání sice neznáme, můžeme ale odhadovat, že si moravštinu zapsalo nemálo lidí. V roce 2011 jich totiž bylo přes sto tisíc. Mnoho z nich se k moravskému jazyku jako svému mateřskému přihlásilo spolu s moravskou národností. Moravština se stala dalším prostředkem, jak vyjádřit svou moravskou identitu. Má tak nezaměnitelnou subjektivní hodnotu, a to zvláště v těch případech, kdy se lidé přihlásili výlučně k moravštině – bez přidání českého či jiného jazyka.
Existuje ale vůbec něco jako moravština? První odpověď logicky zní, že existuje, protože se k ní hlásí tisíce lidí. Je součástí reality těchto lidí. Vnímají tak svůj mateřský jazyk a hlásí se k němu. Pokud navíc zůstaneme u sčítání lidu, pak musíme konstatovat, že moravština existuje pro celý stát. Uznává ji totiž Český statistický úřad, který je ústředním orgánem státní správy České republiky.
Mezi češtinou a slovenštinou
Moravština zároveň není jen záležitostí subjektivní identity a oficiálních statistik. Není to pojem vymyšlený partou nadšenců, jak by se některým mohlo zdát. Tak jako u každého jazyka i existence moravštiny vyvěrá z objektivních příčin. Velmi často je moravský jazyk či moravská řeč pojímána jako souhrn nářečí na Moravě.
Mluví se tu přece jinak než v Čechách – to ví přece každý, že. Myslí se tím právě lidová mluva, a to zpravidla v její tradiční podobě. Hanácké, slovácké či valašské nářečí lze snadno rozlišit od nářečních projevů v Čechách. A přestože jsou starobylé podoby nářečí na mnoha místech Moravy na ústupu, rozdíl prozrazují i takzvané “interdialekty”, které vznikly stíráním největších rozdílů mezi několika sobě blízkými nářečími a zároveň posilováním jejich společných rysů. Na Moravě stále mnoho lidí říká “su”, “chcu”, “rožnout”, “zavazet”, přestože už opustili bohatou pestrost tradičního lidového jazyka a inklinují k obecné češtině.
Mnoho výrazů používaných na celé Moravě obsahují naše kvízy o moravštině.
Nářeční skupiny na Moravě a ve Slezsku (zdroj: Wikimedia Commons; Radegast) 
Etnografické regiony byly určeny zejména pomocí dialektů (zdroj: Masarykova univerzita)
Tuto moravštinu můžeme vymezit i jinak. Zatímco nářečí na západě Moravy má blízko k české řeči, tedy češtině, na východě má blízko k řeči slovenské, tedy slovenštině. Zvláště nářečí Slovácka volně přecházejí k západoslovenským nářečí Záhoří a Pováží. Hanácká nářeční skupina pak zdánlivě představuje jakýsi střed, ovšem logika hanáčtiny se blíží spíše západnímu jazykovému sousedovi.
Moravština se tak z hlediska nářečového projevu nachází mezi češtinou a slovenštinou. Představuje jakési přechodné území. Co to vlastně znamená? Že je apendixem češtiny přecházejícím ve slovenštinu, jak tvrdí mnohý oficiální výklad? Nebo je to naopak slovenština přecházející v češtinu? I takové teorie tu byly, zejména ve vztahu k východomoravským nářečím. Třetí možnost zní, že moravština je prostě moravština. Pestrá, to ano, ale svébytná, neodvozená. Ani čeština, ani slovenština, ani nějaká českoslovenština, jak se muselo psát za první republiky, ale zkrátka jeden ze západoslovanských jazyků či (hovorových) řečí. Ostatně podobně jako tradiční či novodobá slezština, se kterou moravština sousedí na své severní hranici.
Čeština v Čechách, moravština na Moravě
Roli hraje také historické dělení současné České republiky na tradiční země Čechy a Moravu. Pro nemálo lidí není moravština primárně otázkou jejich nářečového projevu, který už netvoří součást jejich živé jazykové výbavy. Jde tu spíše o tradici v širším slova smyslu.
Rozlišení českého a moravského jazyka znají historické prameny. Zpravidla se těmito pojmy chápal tentýž spisovný jazyk v Čechách, nebo na Moravě, což odráželo svébytné postavení obou zemí. Pro jasnější odlišení od němčiny se později začalo hovořit o jazyku slovanském. Odtud českoslovanský (německy böhmischslawisch) a moravskoslovanský (mährischslawisch) jazyk, o kterých hovoří publikace vydané vesměs do poloviny 19. století.
Karel Josef Jurende (1780–1842) psal ve svých vlastivědných dílech o moravskoslovanském jazyku 
Katolický kněz Tomáš Fryčaj (1759–1839) je autorem díla Ortografia aneb pravidla pravopisebnosti moravsko-slovanské řeči 
Utlačování přirozeného jazyka na Moravě na úkor češtiny věnoval zamyšlení Petr Bezruč pod jedním ze svých pseudonymů
Faktem zůstává, že moderní doba přála rozvoji českého národovectví a jeho novodobého spisovného jazyka s názvem český. Něco podobného ve vztahu k moravštině nemáme. Samostatný moravský spisovný jazyk neexistuje a všechny pokusy o jeho ustanovení, starší i soudobé, selhaly – mimo jiné v důsledku dobré srozumitelnosti jedinému spisovnému jazyku pro celé území Čech a Moravy. Neznamená to ale, že neexistuje moravština. A nejde přitom jen o sčítání lidu, o kterém už byla řeč.
Pokud chceme vyjádřit respekt k česko-moravské řečové rozdílnosti i staletému odkazu tradičních zemí, inspirací nám může být jazyk, který řeší podobná dilemata. Je jím srbochorvatština. Většina Jihoslovanů totiž používá prakticky týž spisovný jazyk, který nese právě tento název. Vnitřně se dělí na srbštinu a chorvatštinu, popřípadě bosenštinu a černohorštinu. Hlavním dělítkem vyjma několika menších rozdílů je písmo, které se používá pro jeho zápis. U srbštiny (a tradičně u černohorštiny) je to cyrilice, u chorvatštiny latinka. Všichni uživatelé srbochorvatštiny si rozumí na výbornou, pokud tedy nemluví nějakým velmi specifickým nářečím, jako třeba tím z okolí černohorského Plavu a Gusinje, silně ovlivněným albánštinou.
Podobně můžeme dnešní přirozený jazyk v Čechách nazývat češtinou a na Moravě moravštinou. Někteří Moravané a Moravanky to zase vnímají ve smyslu “píšu česky, mluvím moravsky”. A pokud někdo chce, může třeba po vzoru srbochorvatštiny používat název “českomoravština”. V každém případě by se tak aspoň dal pořádný význam moravskému jazyku, přinejmenším tomu zapisovanému do oné podivné kolonky “mateřský jazyk” při sčítání lidu.
Autor: redakce, úvodní foto: Morava1918, Encyklopedie města Brna
Buďte první kdo přidá komentář