Každý z nás se celý život učí. Nejprve od rodičů a sourozenců, pak od kamarádů a přátel, později od učitelů a spolupracovníků a nakonec svými vlastními chybami. Tuto známou zkušenost jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem se (spíše náhodou!) dopočítal k číslu 50! Padesát let od maturity!!!
Dum spiro, spero! – Dokud dýchám, doufám! Toto latinské přísloví jsme hrdě nosili jako maturanti po celý poslední rok středoškolských studií. Poté, co jsme o pět let dříve ukončili své základní školní vzdělání a kantory i rodiči byli vysláni do života, část z nás nastoupila do nejrůznějších učebních oborů a pak do svých zaměstnání. Ti zdatnější – tehdy nebylo hanbou být lepší nebo horší – po přijímacích zkouškách pokračovali na střední škole, a po zkoušce dospělosti na ústavech nejvyšších. Zde studovali různé obory lidského vědění. Vyrazili jsme přes překážky ku hvězdám – per aspera ad astra.
Právě v tomto vzpomínkovém rozpoložení přistál v mé mailové schránce vzkaz. Odeslal jej dávný kolega! Oznamoval: „Drazí spolužáci! Letos to bude 50 let, co jsme odmaturovali a navždy opustili lavice IV. C. Bylo by moc pěkné, kdybychom se v co největším počtu mohli při této příležitosti sejít a zavzpomínat na krásná léta našeho mládí plná optimismu, nadšení, předsevzetí a tužeb.“ Na konci stálo upozornění: N. B. Nota bene! – Toto nepřehlédni!, za nímž bylo uvedeno datum a místo setkání.
Netrvalo dlouho a mailem se ozývali další a další bývalí spolužáci. O některých jsem léta neměl žádné zprávy, jen maturitní fotografie krásných mladých lidí a momentky ze studijních let. „Lékař, který se s čerstvým diplomem zatoulal až kamsi za oceán a tam udělal kariéru. Geolog, který při ohledávání hornin navštívil a prozkoumal velkou část naší matičky Země. Přírodovědec, jenž se stal uznávaným budovatelem hornického skanzenu a obdivovaného přírodního parku. Nadšený sportovec, který to po úspěších na běžecké dráze, dotáhl až na nejvyšší post v sázkové organizaci“, vzpomínám na některé.
S nimi a s dvacítkou dalších jsem prožil krásná studentská léta. Znamenala trvalý souboj s kantory o naše vědomosti i zušlechťování našich, do té doby nezkrotných osobností. Přinesla roky s přehršle optimismu a nadějí do života! Též nadšení z prvních studijních úspěchů i z mimoškolních poznávání sebe sama i ostatních spolužáků dle latinského Carpe diem – Užívej dne!
Z šedi vzpomínek vystoupili i mí ctění vzdělavatelé! Češtinář, jenž ve mně odhalil umění psaní i vztah k národopisu. Matematikář, který mně v úzkých nezištně pomohl při zkoušce dospělosti. Chemik a vynikající muzikant, provádějící mne taji práce v temné komoře a krásami umění fotografického. Profesor dějepisu, který odhalil můj hlubší zájem o historii a věděl že: Odvážnému štěstí přeje – Audaces fortuna iuvat. Krásní lidé, jimž – po rodičích – nejvíce vděčím za to, čím již půlstoletí jsem…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář