FEJETON: Firhaňky

Odjakživa říkám, že okna jsou oči našich domovů. Skrze nevelké okenní průhledy sledovali domácí dění před domem a na ulici. Večer loučí, svící nebo žárovkou osvícené místnosti oznamovaly oknem přítomnost rodiny v domě, sdílely sousedům klokotající život kolem tepla domácího krbu. Nedávno jsem cestou přes dědinu v podvečerní čas sledoval domy dnešní moderní zástavby. Žaluziemi zatemněná okna na mě smutně vzhlížela. Neprozradila, zda v domě v onen čas lidé přebývají…

V době 21. století se mění domy, ulice i prostředí našich dědin. Mění se i vztahy mezi lidmi. Není dobré ani přirozené, že se lidé do svých domovů, často představující malou pevnost, doslova uzavřeli a i na vesnici širší sousedské soužití a spolupráce téměř zmizely. Dokladem jsou nejen zatemněná okna, ale i lidé připoutaní k obrazovkám televizorů a počítačů, netoužící po setkání se sousedy. Ty tam jsou večerní posezení tetiček pod okny na lavičkách, hospodáři po práci nespěchají na pivko a k besedě do místní osvěžovny. Tak moc se časy i lidé změnili. Zmizely předzahrádky s ovocnými stromy, ulice zdobí místo laviček a selských vozů desítky osobních auta a betonová parkovací místa!

Zmizelý svět předků mně nedávno připomněla okna opuštěného selského stavení. Oprýskané rámy smutně oznamovaly blížící se konec jejich bytí. Za skly mne zaujaly časem již potrhané záclonky, které jen z části kryly zevnitř okno. V paměti se mně vybavilo dávno zapadlé slovíčko firhaňky. Do lidové mluvy se dostalo z němčiny – ze slova pro závěs – der Vorhang.

Prostě, pro naše maminky a stařenky to byl firhaněk, slovo, kterým tyto úzké pruhy levného plátna nebo nevelké upravené zbytky starých záclon pojmenovaly. Firhaňky se připevňovaly k okennímu rámu v rozích pomocí hřebíčků nebo k tomu uzpůsobenou nedlouhou tyčkou. Nad nimi byla mezera nezakrytého okna. V místnosti strojící člověk jí viděl ven, dovnitř skrze firhaňky vidět nebylo.

Se slovem znamenající částečné krytí oken, spíše však vzorem látky se mně navíc přitom vybavila vzpomínka z dávných let. Jedna ranní cesta do práce zcela zaplněným autobusem byla ozvláštněna neobvyklou událostí, která se ovšem může přihodit. Zavěšeny na držadle nad sedačkou se čtveřicí podřimujících dělníků se vesele bavily pohledné studentky. Jejich hlasitý hovor o víkendových zážitcích při randění po diskotéce nebylo možné ignorovat také proto, že jedna z nich neměla správně zapnuté kalhoty a její bílé, krajkové kalhotky, vzorem a jemným provedením připomínající firhaňky, odhalovaly část jejího klína a lákaly k nepřístojným pohledům, byť dívčí „firhaněk“ mnoho nenabízel. 

Ale nebuďme škodolibí! Na mé upozornění se upravila a brzy její cesta skončila. Krátkým pohledem již z chodníku a úsměvem nad příhodou se loučila. Její zářivé oči jsem vyhlížel ještě dlouho poté…

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.