
„Jak ten čas letí, nedávno jsme byli děti!“ Chtělo se mně zvolat ve chvíli, kdy jsem za domovními dveřmi spatřil naši starší vnučku a jejího brášku s dřevěnými houpacími kohouty. Dvanáctiletý kluk a jeho sestřička mně s láskou, jakou dovedou dávat jen děti a vnuci, vraceli dárek, který jsme jim s babičkou darovali v jejich nejútlejším věku.
Jsou věci, které nás provází celý život. Podobně tomu bylo i s dřevěnými kohouty. Před léty byla vzorem pro výrobu právě v zádveří uloženého houpadla stejná, ale již značně omšelá a rozviklaná, tedy našim vnukům již málo bezpečná, hračka. Ta ovšem kdysi dávno předávno udělala hodně radosti mně a později i mým dětem. Ta stará dřevěná hračka se dožila s úctou dobrých padesát let! Houpal jsem se v ní já i moji tři sourozenci.
Po létech opuštění na půdě rodného domu, opravená a tehdy řádně očištěná od prachu, si našla cestu do našeho nového domu a naplnila své dny při hrách našich dětí. Původní hračka tehdy před léty odložena dožívala v koutě temného a vlhkého sklepa a nakonec posloužila jako vzor pro tvorbu houpadla zbrusu nového.

Povídám vnukům: „Broučci, kohouti v každé generaci dostaly hodně zabrat. Sloužily jako houpadlo, později převráceny jako neobvyklý stolík nebo netradiční autíčko. Postaveny na jednu ze svých stran jako zajímavá překážka, při pokojových bojích s papírovými koulemi jako ochranný štít.“ Když i vnuci hrám a dětským střevíčkům odrostli, posloužilo ještě pár let jako odkládací pultík na jejich oděvní doplňky nebo hračky. Po létech se krásná, stále jako by nová dřevěná hračka vrátila zase k nám domů.
Moc bych si přál, aby se v dobrém stavu dočkala svého nového užití v daleké budoucnosti s dětmi našich vnuků…„Marijánko“, zeptal jsem se vnučky, „budete se s kohouty ještě hrát nebo je mám uložit na půdu a vytáhnete je zase až pro vaše děti?“ „Ale dědo“, zazněla odpověď, „na co ty nemyslíš! Vždyť je mně deset roků.“ „No, ano, ale když jsme dávali kohouty s babičkou tvému bráškovi, bylo to právě před deseti léty. A vidíš, už má dvanáct! Než se naděješ, budeš mít dvacet a přijdou děti.“ „Dědo! To je ještě moc daleko. Nezlob!“, se smíchem ukončila rozhovor moje vnučka. Nezapřela vnímavé a bystré děvče, které – byť ještě dítě – už toho o světě dospělých hodně ví. A to je dobře. Nedávno odložila panenky a dnes ráda zkouší různé tvořivé aktivity, včetně velmi oblíbené tvůrčí zábavy při výrobě buchtových dobrot se svojí babičkou a sestřenkou. Radost při tom na ně pohledět.
S dřevěnými kohouty i bez nich prožívají vnoučci u nás krásné roky svého dětství a naše dny i nás obohacují o radosti svého světa. Jejich upřímnost a radost je nakažlivá a dodává nám ve stáří životní sílu. Cítí u nás pohodu a bezpečí a my jim děkujeme za každé možné setkání a prožité chvíle!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář