FEJETON: Janáček, Jenůfa a němý film Její pastorkyňa

Titulek nás nasměruje do minulosti dávné 170 let. Právě tolik roků uplynulo od narození hudebního skladatele Leoše Janáčka. Se jménem tohoto velikána Moravy je spojeno nejen mnoho věhlasných hudebních děl, ale známá je i jeho činnost pro studium, sběr a dokumentaci lidové mluvy a písní v jednotlivých národopisných regionech.

Na přelomu 19. a 20. století se Janáček ujal divadelní hry Gabriely Preissové a děj dramatický ztvárnil v operu Její pastorkyňa, někdy uváděnou pod názvem Jenůfa. Premiéře své divadelní hry přihlížel tehdy padesátiletý Janáček před 120 lety v Brně v divadle na Veveří v lednu roku 1904.

O čtvrtstoletí později se námětu G. Preissové ujal pražský filmový štáb režiséra Rudolfa Měšťáka, který v éře němého filmu měl již za sebou čtyři filmová díla s názvy Legionář (1920), Lešetínský kovář (1924), Svéhlavička (1926) a Pražský kat (1927). Právě v roce 1929 zpracoval námět opery Její pastorkyňa. Režisér pojal film velkolepě. Hlavní roli svěřil operní pěvkyni a herečce Národního divadla v Praze Gabriele Horvátové, původem z chorvatského Varaždína. Ta po studiích v chorvatském Záhřebu, kde v oboru sólový zpěv absolvovala v roce 1899, hostovala ve Štýrském Hradci, v Düsseldorfu, v Kolíně nad Rýnem a ve Vídni, kde pokračovala ve studiu zpěvu. Na přelomu dvou minulých století přijela do Prahy, kde se jí podařilo za necelý měsíc osvojit češtinu a mohla třikrát vystoupit jako host v Národním divadle. V něm pak měla angažmá v období let 1903 až 1929. Své ztotožnění s českou kulturou dokázala jako častá interpretka děl Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha i dalších. Velké herecké umění i vztah k Janáčkovu dílu prokázala i tím, že jako tehdejší přední operní a divadelní diva přijala nabídku účinkování v němém filmu!

Zfilmování dramatu Její pastorkyňa se uskutečnilo před 95 lety a zpracování námětu poskytlo režiséru možnosti zpestřit děj národopisnými obrazy ze Slovácka. Natáčelo se ve vybraných exteriérech na Kyjovsku, konkrétně v obcích Kostelec a Mistřín. Kromě velmi dobrých výkonů herců i komparsu je film jedinečným a nenahraditelným dokladem vzhledu kostelecké návsi a ulic i starého mistřínského vodního mlýna. Také z národopisného hlediska jde o dílo velmi zdařilé. Hlavní představitelé i ostatní účinkující přizvaní z obou vesnic byli pečlivě oblečeni v dobových lidových oděvech a pro svou pestrost jsou dokladem rozmanitosti tehdejšího venkovského oblečení ve chvílích svátečních i všedních. Hromadné scény jsou zaznamenány s vysokým stupněm autenticity, tak jak bylo vesničanům přirozené se projevovat. Filmování bylo v Mistříně podnětem pro rozvoj ochotnického divadla. Černobílý film němé éry stojí zájemcům o starou moravskou lidovou kulturu za zhlédnutí!

Přečtěte si  FEJETON: Hřbitovní ladění
Mistřínský mlýn

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*