FEJETON: Jemná krása nití tvořená

Nejen v zásuvkách depozitářů muzeí, o svátcích také při bohoslužbách v kostelích nebo při výročních slavnostech a festivalech jsou na odiv vynášeny poklady nebývalé krásy, umu a trpělivosti. Jsou jimi naše lidové kroje od dob stařenek dodnes krášlené bohatou bílou i barevnou výšivkou ornamentů.

Kde se vzal u našich maminek a babiček tento um tvorby nezměrné krásy? Stará dobová fotografie z roku 1929, na níž jsou účastnice v Kyjově uspořádaného vyšívacího kursu Lada, přináší částečnou odpověď. K vyšívacímu rámu usedaly dívky a ženy všech věkových skupin.  Vyšívání bylo na denním pořádku zimních prací. V Šardicích mezi válkami žijící učitel František Olšer zaznamenal: „Moje sestra od mládí ráda šila a vyšívala, zvláště součásti ke slováckým krojům. Děvčatům rukávce, kordulky, vyšívané zástěry – fěrtůšky, chlapcům slovácké košile, kordulky, pentle a nakonec se zaměřila na vyšívání chlapeckých nohavic. Taky vyšívala do kostela antipendia – oltářní plachty, korouhve, pomáhala vyšívat orelský prapor. Stala se z ní nejlepší a nejvyhledávanější vyšívačka.“

Podobně své dětství a práci své maminky v osobních vzpomínkách připomněl i můj tatínek. „Matka od mládí vyšívala šardické krojové součásti! Vzpomínám si, snad mi bylo tehdy 5 roků, jak jsem seděl u stařenky Olšerové v kuchyni pod vyšívacím rámem, na němž matka vyšívala zástěru či šatku z etamínu. Já seděl pod ní na stoličce a sbíral etamínová kolečka, která matka vystřihovala. Musel jsem se zabavit, abych moc nezlobil. Matčino vyšívání bylo významným zdrojem naší obživy!“

Tradice vyšívání se v minulosti v rámci rodiny plynule přenášela ze stařenky na dceru a vnučku. Vyšívání se vyučovalo ve školách a ve vyšívačských  kurzech, zdokonalovalo a precizovalo statisíckrát opakovanou prací s jehlou a nití, násobilo během mnoha desítek večerů u lampy a plátna. 

Při vyšívání jsem s vnučkami pozoroval jejich babičku. Seděla nad rámem s upevněným plátnem. Klid a harmonii obdivovaného tichého umění provázel jemný, pravidelně se opakující zvuk vpichu ostré jehly do plátna dle předlohy. „Práce vyšívačky není na první pohled namáhavá. Vyžaduje však velkou zručnost, soustředění, stálou pozornost a trpělivost. Díla přibývá pomalu! Výsledný motiv vytváří opakované vpichy jehly a obšívání na plátně předkreslených vzorů bílou nebo barevnou nití“, popisuji dívkám práci milované babičky, která dodává: „Na závěr se část plátna podle potřeby vystřihne a vznikne žádaný tvar – nejčastěji základ květu.“

Stařenky si kdysi k práci prozpěvovaly. Moji paní provází hudba z rádia a dotazy zvídavých vnuček. Ač teprve malé školačky, opakovaně obdivují její práci a um a vědí, že díky mnoha našim maminkám a babičkám se krása lidových krojů a umění vyšívačské stále obnovuje a žije! Jednou to zkusí také!!!

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.