Teprve v posledním týdnu prázdnin se u nás společně slétla naše čtyři lidská ptáčata. S rodiči se prolétla za prázdninovými poznáními nejen domácími luhy a háji, ale jejich cesty vedly také za hranice naší krásné země i jejich všedních dnů. Čím překonat jejich nové a určitě neopakovatelné zážitky z návštěvy k nebesům se vzpínajících hor, prohřátých mořských pláži, dunivých a třpytivých vod pádů, chladných a teskných jeskyní nebo nevšedních momentů v zákoutích zoozahrad? S babičkou jsme vsadili na společné domácí chvíle. Snad s námi děti zapomenou na blížící se nové školní dny…
Pohodovou chvilku na terase s dobrotami od paní domu a pozorování nekonečného kolotoče vlaštovčích rodičů, opakovaně přilétajících s krmením k hnízdu s drobotinou černých ptáčků, náhle přerušil tlumený náraz!!! Jeden z pracovitých rodičů se trefil do okna a otřesen skončil za zemi. „Dědo, co se stalo?!“, strnuly děti. Hbitě jsem zvedl ptáče a zachránil je před domácí číčou. Správná to šelma, dřímající nedaleko, bystře v mžiku vyrazila za kořistí! Nešťastný vzduchoplavec se krčil na stole a děti obdivovaly jeho drobné tělíčko i krásný třpytivý černomodrý kabátek. „Ten je krásný!“, znělo unisono z dětských úst. „Dědo, kam ho dáme? Neumře? Můžeme si ho pohladit?“, vznášely děti dotazy. „Zkuste to, ale jemně! A počkáme! Ptáček si odpočine a určitě za chvíli uletí!“, dím nejistě v odpovědi. Tu nám nad hlavami zaštěbetala druhá vlaštovka a náš ptáček frnk!, a už byl pryč! Stůl byl prázdný!
Děti se po chvíli rozeběhly za novými zážitky. Bratránci z dřívek budovali dřevěné chaloupky. Mladší pro ježka, který přespává kdesi v zahradě a starší pro svého Čendu, což je ve světě jeho dětských her náhodou nalezený fialový plastový kolík! Jejich sestřičky zase objevily prázdnou sklepní prostoru a s pečlivostí sobě vlastní ji přetvářejí v dívčí pokojík. „Dědečku, ale tam chybí kus omítky!“, přišla dívčí dvojka za mnou. „Tak to opravíme! Ale budu potřebovat pomocníky!“, neváhám s odpovědí. Netrvá to dlouho a již společně napravujeme oprýskanou zeď bývalé uhelny a chlapecké dílny tatínka jedné z nich. Děvčata s nadšením sundávají ze stěn jeho plakáty hanbatých holek a maltou vyplňují škvíry ve stěnách! „A dědo, stihneme to ještě tento týden?“, mají obavy, aby se ve své místnosti mohly ještě dosyta vyhrát! „Stihneme, uvidíte!“ „Ale my si to chceme i vymalovat!“, plánují malé brigádnice a už ve svých myslích vytváří na stěnách barevné kreace, jimiž vyzdobí své nové letní království.
Mám radost z našich šikovných dětských ptáčat. Dovedou si pěkně hrát a k přetváření své dětské fantazie ve skutečnost rádi přiloží i ruku k dílu! Slyšíte je? Hned po ránu už žadoní! „Dědo, dědečku, prosím, pojďme už pokračovat…! Ať všecko stihneme!!!“. Je nový den a ony mne právě volají zpět do svého dětského světa plného veselí, radosti, zábavy i objevování. To nelze odmítnout! Musím jít…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Povšimněte si u otevřených zobáčků žlutého lemování a žluté barvy jícnu ptačích mláďat. To je proto, aby se krmící rodič lépe trefil do otevřeného hladového zobáčku. V dospělosti žlutá barva mizí.
MrBeowulfe