Děti obvykle na přání svých rodičů podstoupí léta drilu při učení se na vybraný hudební nástroj. Což o to, základy hry a hudebního vzdělání jsou dobrou součástí vzdělání, byť není obvykle dovedeno do mistrovství a koncertních síní. Pět svých dětských let jsem se i já věnoval hře na klavír, než jsem raději sběhl ke hře fotbalové…
Již jako předškolák jsem u své stařenky obdivoval velký hudební nástroj, stojící při stěně v prosklené verandě jejího domu. Při návštěvách v rodném domě někdy k starobylému nástroji usedal můj tatínek. Uvelebil se na židli, otevřel víko harmonia, kterému říkal nezletilé varhany, odkryl zažloutlou klávesnici, pořádně šlápnul do dvou pedálů a nejraději pro nás i svoji maminku – stojící opodál ve dveřích od kuchyně – zahrál mariánskou píseň. Nástroj vydával zvláštní zvuk, jednotlivé tóny přes sebe v melodii chvalozpěvu doznívaly a zcela zaplnily nevelkou verandu. Dřevěnou hudební skříň jsem od dětství obdivoval. Poprvé jsem zkusil hrát, sedíc nemotorně otci, plnícím šlapáním kožený měch vzduchem, na klíně. A tak brzy naši světnici, jak se dříve říkalo obývacímu pokoji, zaplnilo pianino. Tím začala má hudební léta učení hry na klavír, v níž mne mladší sestra nadšením předčila…
Po létech, již jako středoškolák, jsem zasedl v nástroji též strunnému, který vydával tóny po klepnutí na správnou pětici strun dřevěnými paličkami s vatou na koncích. Studium hry na cimbál, to byla léta obdivu a lásky k tomuto nástroji, který zdobí každou správnou moravskou lidovou muziku. Hrál jsem dobře a rád do doby, než jsem propadl vášni taneční! Ta – na rozdíl od osamoceného vysedání za cimbálem – znamenala vzít do náruče a tanečního držení obdivovanou dívku a v divokém reji s ní vířit po sále. Byla v tom láska nejen k tradičním písním a tancům, ale též k milé, kterou jsem do tanečního reje bral nejraděj. Ona oboustranná láska k folkloru a vzájemná náklonnost lidská přinesla po létech své plody v podobě dvou dětí a pěkného manželství.
Dodnes rád vzpomínám na ta dávná, téměř bezstarostná léta mládí a čerstvé dospělosti. Obdařen dobrým zpěvem, dostatkem taneční zdatnosti i kuráže, jsem s kamarády nejednou slováckými verbuňky potrápil muzikanty a sám patřil v nesoutěžním verbířském zápolení v kraji k nejlepším.
A tak, byť moje hudební umění skončilo vždy po několika letech v zárodcích, hudbě, zpěvu a tanci jsem zůstal věrný po celý život a vedu k nim s otcovskou láskou i své vnuky. Ovšem – jak jinak – ne všichni a ne vždy z toho mají radost a potěšení! V tom jsou se mnou stejní a já jim nic nevnucuji! Vždyť svou všestrannost rozvíjí běháním za mičudou, sportováním v tělocvičně nebo tréninkem na tanečním sále! Jsou mladí, život mají před sebou. I proto musí zkusit vše a hledat své místo na světě!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář