Čas od času každého z nás navštíví nečekaně nezvaný host. Nemusí to být nesympatičtí lidé, mohou to být úplně jiná stvoření nebo nezvaným hostem můžeme označit i nevyžádanou poštovní obálku…
Host první – nejmilejší
Jednoho pošmourného rána mne vítal u dvorku se slepicemi kukuč malého kočičího mládence. Ustrašeně se tulil v koutku u zdi, a jakmile mne uviděl, v mžiku byl pryč! „A jéje!“, říkám si! „To je nadělení, další kotě!“ Nevím, jak ta zvířátka poznají, že se u nás dočkají pochopení! Před časem takto přišla dokonce čtveřice rozmilých kuliček, o jejichž příhodách jsem pak vnoučkům připravil k Vánocům dárek v podobě knihy s vyprávěním a fotografiemi z jejich života! Myslel jsem, že jak kotě přišlo, tak zase zmizí. Ale kdeže! Druhý i další dny mne po ránu vítalo a bylo stále odvážnější. Rychle se seznámilo s nejstarším vnukem, kterému jsem je odtajnil a který přispěchal s větší miskou kočičí lahůdky. Obezřetně snídalo, pak i večeřelo! Včera, dnes, nyní již každý den. „Dědo, jak mu budeme říkat“, ptal se jeho ochránce, když i moje paní nalezence přijala! „Co třeba Čertík“, navrhuji. Přijato! A tak první nezvaný host dostal u nás amnestii a domovské právo společně s kocourem Tulíkem a mladou kočičkou Santou! Z nového domácího mazlíčka mají velkou radost hlavně vnoučci.
Host druhý – nevypočitatelný
Po vydatných deštích se zabydlel na našem trávníku. Krtek!!! Mizera jeden! Už týden si hospodaří na naší nevelké užitné zahradě a vytváří denně několik kopečků hlíny na zeleném pažitu. Poctivě je rozhrabuji, čekám na vetřelce podvečer s motykou v ruce a přemýšlím, jak ho z pozemku vypudit! Zatím má na bitevním poli jasnou převahu! V duchu jej posílám na opuštěnou sousedovu zahradu, kde může vršit kopečky, kde se mu zachce, ale on si oblíbil náš dvůr! Nu, alespoň nemusím trávník rýt, hlína nezbytná k jeho jarnímu podsetí je již krtkem připravená!
Host třetí – zprvu záhadný
Přišel opravdu z nenadání! Jednoho dopoledne zaznělo domem halali oznamu návštěvy. Za dveřmi stála poštovní doručovatelka, v ruce obálku s modrým pruhem. Na její žádost se vracím pro občanku s dotazem: „Kdo mne s čím nahání?“, a přebírám doporučenou zásilku. „Pokuta!“, zní neblahá zpráva z úst dopisních obálek znalé státní úřednice. „Že bych jel někde rychle? Vždyť já si pomalejší jízdu užívám a kochám se krajinou“, odtuším! „Z radnice Židlochovice!“, čte úřednice z odesílací adresy. Záhada se zvětšuje! „V tom městě jsem nebyl určitě několik let!“, odtuším a loučím se s doručovatelkou! Ani moje paní zprvu netušila a z úředního sdělení nebylo možné zjistit, kde a kdy se událost stala a kde byl způsoben přestupek hodný obsílky! Byla to velká záhada, kterou manželka nakonec přece jen vyřešila! „Bylo to v Těšanech, cestou na brněnské letiště!“, oznámila mi. „Na takovém nečekaném, blbém místě!“, uzavřela diskuzi a úřadní kase nerada poslala žádaný obnos.
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář