FEJETON: Pololetní školní zprávy

Není tomu tak dávno, co rodiče s dětmi odpočatými a během letních prázdnin odvyklými školním povinnostem opakovali před novým výukovým rokem pozapomenuté základní vědomosti, a aniž bychom se příliš nadáli, po štědrých Vánocích byl tady nový rok a s koncem jeho prvního měsíce přišla polovina roku školního! Právě minulý víkend děti přinesly pololetní zprávu…

I naši vnoučci se s radostí chlubili se svými studijními výsledky. Na jejich vysvědčeních se pyšnily 3x samé jedničky a 1x jedničky s několika dvojkami. Velkou radost děti udělaly svým rodičům a – jak by ne – i prarodičům! Za jejich půlroční úsilí je čekala pěkná odměna – sladká i finanční a také den volna!

S dětmi kolem sebe jsem prohlížel jejich školní listiny a řeč přešla na prázdniny. Nejmladší vnouček se zvídavě ptal, jak to bývalo, když sem byl malý. Vzal jsem ho na klín a vzpomínal: „Za našich časů jsme si uprostřed zimy užili pololetních prázdnin celý týden. A byly opravdu zimní! Tehdy bylo ještě dost mrazivých dnů i dostatek sněhu, a tak jsme volné dny trávili s kamarády na bruslích na zamrzlém rybníce nebo se sáňkami na návrší uprostřed dědiny, často také na stráních mezi vinohrady. Sáně po uježděném svahu fičely jako s větrem o závod a po každém prudkém sjezdu dolů následoval náročný výstup zpět na kopec. A to se stále opakovalo, třeba půl dne! Tak nás to bavilo! Tváře jsme měli od mrazu a prožitých radovánek červené, rukavice, gatě i kožené boty promoklé, ale proč na to myslet! Raději jsme se dál vesele váleli v závějích nebo se honili při koulované po zasněžených polích.“

Dnes je doba úplně jiná! Zima jako by nebyla! Po sněhu ani památka! Mrazy do našich jižních krajů zavítají jen náhodou a děti brzy po pololetí vyrážejí na prázdniny jarní! Dřevěné sáně nahradily umělohmotné boby, ale ani ty bez sněhu nejezdí!  Staré sáně obdivují děti v mém domácím muzeu. Z jejich zvídavých pohledů na dávné prostředníky dětských radovánek tuším, že jim zdravý pohyb na dobře uježděném zasněženém svahu chybí. Cítím, že velmi rády by s mými muzejními skvosty hned vyrazily do přírody. Vytahuji obálku a dětem ukazuji jiné staré památky. „Podívejte, tady jsou školní zprávy staré celé jedno století. Z jejich úředního vzhledu se dozvíte mnoho z naší národní historie! Nejstarší mají ještě znak rakousko-uherské monarchie, ty mladší první Československé republiky, další prvky protektorátní a nejmladší socialistických časů.“ S dětmi prohlížíme staré školní listiny. 

Mezitím nejstarší vnuk, student druhého ročníku osmiletého gymnázia, prohlíží ručně psaný dokument z roku 1889. Mezi podpisy objeví tři křížky! „Dědo, co znamenají ty křížky?“, vyzvídá. „Můj ty kloučku“, povídám. „U nich je napsáno – to jest Anna Marada. Je to podpis jmenované, protože ona, byť velmi stará, se 3. září 1889 neuměla podepsat! Vidíš, chlapče, jaké máte štěstí, že můžete chodit do školy!“

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.