FEJETON: Quo vadis, Frenky!

Od Nového roku už 43. pracovní den až deset hodin sedím u svého počítače a postupně pěkně pomalu dle rychlosti technického zařízení skenuji až dvacet kinofilmů ze svého rozsáhlého fotoarchivu, čítajícího téměř 1.000 filmových pásů! Na Silvestra jsem si dal domácí úkol, ale po tom nemalém počtu odpracovaných dnů se mně tato formální, apatická a monotónní každodenní činnost už zajídá!

První týdny to ještě šlo. Venku mrzlo, až praštělo, na střechách, v zahradě i na vzdálených polích se bělal sníh. Seděl jsem v teplíčku a pracoval jako socialistický úderník. Když mne vnoučci přece jen vylákali na zamrzlý rybník, v dobrém jsem, s dětmi krásně prožitý čas a zameškanou práci, doháněl v noci místo spaní. Denní chozrasčot bylo třeba plnit! Dařilo se. Výměnu krátkých filmových pásů po 10 minutách načítání a nezbytného přenosu dat jsem prokládal úpravou fotografií a jejich vkládání do správných měsíčních „škatulek“ a jednotlivých roků dle nasnímání v dávnověku mé fotopraxe.

Při tom mně před očima defilovaly tváře náhle omládnuvších kamarádů, přátel i těch, které už nikdy nepozdravím. Těch, co již spěchali kamsi, kam je Všemohoucí povolal plnit jiné úkoly. Obrázky však neukazují jen dávné tváře a úsměvy. Vracejí v mysli i stará zákoutí návsi, oprýskaná průčelí bývalých selských stavení, járky kolem rozbité silnice, na níž se před dávnými léty velmi podepsaly pásy spojeneckých obrněnců. Dlouhá desetiletí je nikdo řádně neopravil. Zásadní renovace se dočkaly až nedávno a s ní zmizely příkopy při krajnicích. Nahradily je chodníky se záhonky květin a keřů…

Měsíc uplynul. Třeskuté mrazy odvál svěží předjarní větřík, pod jehož vlahým dechem zmizela ze světa i běloba sněhové pokrývky. V zahradě se krásou obalily kočičky i jara nedočkavé jehnědy, rozkvetl jasmín nahokvětý, ukázaly se trsy sněženek. Na květu za oknem se objevily první včely průzkumnice, na štítě střechy poprvé vyzpěvoval své milostné árie jaro volající černý panáček. Sluníčko i teplé dny lákaly od nekonečné sedavé práce ven také mne! Pomalu se snižující počet ještě nezpracovaných filmů mne již ubíjí. „Musím vydržet,“ říkám si s pohledem ven, „dokud ještě jaro opravdu do kraje nezavítalo a počítač pomyslně nepřežvýkal i ten poslední plánovaný šanon s filmy!“

Ještě štěstí, že můj kamarád po fašaňku přece trošku dodržuje suchý únor a neláká mne k sobě do vinného království. Jeho vínko si tak dám sám každý večer na konec denní lopoty. To soused mne už zná a sám zmožen zimním celodenním pospáváním u televize, vyrazí v obvyklou hodinu na procházku zahradou a tu, po jeho zvolání: „Quo vadis, Frenky?“, s ním rád u společného plotu pozřím denní dávku trnkové podle našeho motta: „Kdo slováckú slivovicu pije, sto rokú sa dožije!“ Po takové chvilce oddechu a osvěžení jdu zase makat. Ale přesto! Už aby bylo 29. února a s ním i konec mého úkolu… 

Přečtěte si  FEJETON: Nezvaní hosté

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*