FEJETON: Rudé slunce slavkovské

V tyto dny si příznivci vojenské historie připomněli 220. výročí bitvy tří císařů u Slavkova, známější v evropských dějinách jako bitva u Austerlitz. Francouzská vojska, vedená císařem Napoleonem Bonapartem, v ní 2. prosince 1805 porazila spojené armády rakouskou a ruskou. K místu této významné vojenské události vzhlížejí s respektem Evropané dodnes…

I já jsem se po desetiletích k tomuto dějinnému okamžiku, který výrazně poznamenal nejen evropské dějiny, ale také jižní Moravu, vrátil. Znovu jsem vzal ze své knihovny do rukou knihu historika Dušana Uhlíře „Slunce nad Slavkovem“, popisující obšírně předehry i toto urputné válečné divadlo z vícero úhlů pohledu i životopisnou monografii Alberta Z. Manfreda „Napoleon Bonaparte“. Objemné knihy  –  první má přes 420 stran a druhá téměř 610 – jsem louskal po jejich vydání před čtyřmi desítkami let. Nyní jsem jimi spíše tiše listoval a v zamyšlení nad touto neopakovatelnou zkázou tisíců lidských životů rozjímal o smyslu podobných událostí, jež stále a opakovaně provází lidský život i dějiny.

D. Uhlíř píše doslova: „S příchodem na Moravu poznali Napoleonovi vojáci, že jsou v jiném prostředí.“ Jeden z nich, dragoun Toussaint Walthéry, psal trochu podivně své rodině: „Nacházím se v zemi, kde se nemluví ani německy, ani francouzsky. Ženy tu mají obličeje jako opice, ruce jako psí pracky, nohy jako velbloud. Přijati jsme však byli lépe než ve spřátelených zemích. Lidé jsou tu měkcí a mírní jako jejich řeč.“ Dosud žijící spisovatel a historik faktu D. Uhlíř zaznamenal i další zajímavost, související s názvem země, která tehdy francouzská vojska přijala. „Její dosud neznámé jméno svádělo k neblahé slovní hříčce. Morava, Moravie, to znělo jako Mort á vie, a probouzelo u vojínů pověrčivou předtuchu, že zde armáda najde smrt zaživa! Tato slova jitřila fantazii francouzských vojáků a důstojníků, kteří za deset let válečného života na smrt nepomysleli a nyní sepisovali závěti.“   

K doplnění zážitků z prohlížení obou objemných knih, usazen v příjemné lenošce, jsem si pustil velkou a též starou gramofonovou desku z edice Hradišťanu s názvem „Byla vojna u Slavkova“. S novým večerem jsem se zaposlouchal do tklivého až drsného vokálu  Karla Sháněla v písních „Člověče mizerný…“ či „Byla vojna, byla…“ nebo do pozoruhodného přednesu Antonína Čevely v písních „Pod Slavkovem…“, „Tá mutěnská silnica…“ a „Ani nevím, co mám robit…“! Byl klidný večer 2. prosince!

V posledním čísle Malovaného kraje Miloslav Hrdý k písním o bitvě píše: „V lidových písních je bitva u Slavkova zachycena jen stručně. Nejčastější motivy jsou útěk poražených vojsk, prokletí války, bolest nad zmařenými životy a ústředním motivem je pak život a smrt.“ Písně jsou to silné a je jen škoda, že je brněnský rozhlas u příležitosti významného jubilea bitvy více nevyužil a právě nyní častěji nezahrál.

Autor: František Synek Foto: archiv autora a Jan Daněk FB

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.