Je zima. Od vánočních svátků denně sedám k počítači a při těchto dlouhých „směnách“ skenuji svůj rozsáhlý fotoarchiv negativů, čítající přes tisíc kinofilmů! Kdo jiný než já mu mohu dát smysl a správný obsah? Kdo se dovede vrátit v čase a k obrázkům připsat základní popisek? Jedině jejich autor!!!
I při zvukové kulise Radiožurnálu mám při tom dostatek času přemýšlet o všem možném. Právě skenované obrázky však mou mysl nejčastěji vláčí do minulosti vzdálené přes dvě desetiletí! Po létech vidím nádherné dívky zvěčněné v dávnověku pomocí filmového okénka, které dnes již musí být zasloužilými matkami s kupou dětí. Vzdychám: „Ó, kde že loňské sněhy jsou!“ a přitom mně napadají hříšné myšlenky, co všechno by bylo, ba častěji spíše nebylo, ale přání, smyslná přání byla…!
Letmo si vzpomínám, kolikrát mé činy provázelo ono příslovečné: „Hlava nechce, ale nohy mne stejně nesou vstříc krásce!“. Proč? No přece aby oči zblízka uviděly tu živočišnou nádheru a temperament mládí! Na desítkách festivalů léta před mým objektivem defilovaly stovky, možní tisíce tanečnic doslova z celého světa a svým zjevem se ucházely o pozornost a záznam na celuloidový pásek.
To byly časy, kdy ještě platila jasná hranice světa ženského a mužského, kdy veřejně téměř neexistovaly žádné výjimky z jejího vymezení. To byla ještě doba, kdy žena byla obdivována jako protipól ke všemu mužskému. V tanci křehká i příslovečně temperamentní, v úsměvu a výrazu očí neodolatelná, v chůzi i oblečení nedostižná. To byla ještě doba, když muž vším svým projevem vzdával ženě hold a poctu, vybraným stylem předváděl vášeň, sílu i odhodlání k dvoření a ochraně!
Vidím i ženy s tvářemi plnými hlubokých vrásek, v nichž se však stále skrývá jejich bývalé krása. Dovedu v nich číst mnoho zpráv o životě. Jejich mnohá vyprávění by nebyla jen krásná, ale vrásčité ruce ani tváře si na životní trable nestěžují, spíše se spojí k tiché modlitbě díkůvzdání a vděku…
Ze vzpomínek mne nečekaně probral nejstarší vnuk. „Dědo, co děláš?“, ozval se za zády. „Skenuji filmy!“, odvětím krátce. „To dá hodně práce a moc času…“, dí na to mladý středoškolák. „A dědo, babička Tě zve na zabíjačkový oběd, půjdeš?!“. Vysvobození od jednotvárné činnosti rád přijímám. V domě s probíhající zabíjačkou pořádného čuníka se při štědrém stole s mnoha čerstvými dobrotami setkávám s panem farářem, ředitelem podniku, údržbářem z nemocnice a učitelkou základní školy. Besedu sousedů na zabíjačkovém obědě nebo večeři kdysi zvanou „karmína“, doplňují řeči nejen o minulosti rodiny a dědiny, ale také o nelehké a rozhádané současné politické situaci země. Besedníci se hned dělí na dvě názorové skupiny!, a proto raději opět vezmou za vděk masným pokrmům a smysly povzbuzujícímu pití … tak dlouho, než zazní skeptické: „Tělo by chtělo, ale rozum říká ne!!!“
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář