K těm krásným, vysokým a člověku celá tisíciletí oddaným tvorům mám vžitý respekt. Nikdy jsem nepřekonal obavy a na jejich hřbet jsem si netroufl se vyhoupnout, ani do jezdeckého sedla posadit. A to přesto, že jako lákadlo vždy nejvíce působilo rčení kamarádů o tom, že svět je nekrásnější z koňského hřbetu. I proto velmi obdivuji ty, kteří se i v dnešní moderní době s koňmi sžili, naučili se jezdeckému umění a byť nejsou častými jezdci, na svěřeném kopytníku dovedou zkušeně rajtovat.
Obdivuhodnými jezdci jsou skoroničtí chlapci a muži. „Již celá desetiletí sedlají čas od času při nejrůznějších domácích i jinde konaných slavností své pentlemi vyzdobené koně a vyrážejí s nimi mezi davy na odvážnou a obdivuhodnou jízdu. Stejně na tom jsou i chlapi ze slováckého Vlčnova, kteří zde jezdí nepřetržitě od roku 1808!, z Hluku a Kunovic nebo z hanáckých Doloplaz. Není proto pochyb o tom, že tento starodávný lidový letnicový zvyk – mužská jízdní koleda – byl právem v roce 2011 oceněn jako nehmotné kulturní dědictví lidstva organizací UNESCO“, sděluji přítomným.
S vyzdobenými koňmi jsem se nedávno setkal právě v nevelké vsi nedaleko Kyjova, kde jízdu králů připravují po obnově v roce 1943 již přes osm desetiletí. Konala se zde místní oslava, připomínající nejen nejstarší fotografii skoronického jízdního banderia z roku 1896, ale i výročí zápisu rituálu na seznam UNESCO. V úvodu slavnosti zazněly z úst jezdců tříčlenného banderia vtipné vyvolávky spojené s významem a historií místní jízdy králů, jež v minulosti zdobila nejen ulice Skoronic a Kyjova, festivalového areálu v Miloticích U Šidlen, ale zavítala i do dvoran věhlasné Strážnice!
Během odpolední kulturního pořadu odpočívali koně spolu se svými jezdci a průvodci ve stínu pod stromy v jednom z nedalekých zákoutí. I zde byli obdivováni pro svou mohutnost, sílu, krásu a vytrvalost řadou dospělých návštěvníků a dětí. Živý kůň stojící volně mezi domy a možnost blízkého setkání s ním – v minulosti normální samozřejmost ve dvoře každého selského stavení – je dnes pro všechny nezapomenutelným zážitkem. Při něm se mísí obavy z blízkosti a z nové, dosud neznámé zkušenosti s živým tvorem s odhodláním jít co neblíže, nabídnout krásnému tvoru z vlastní dlaně kousek jablka, cítit jeho dech, dívat se do velkých hlubokých očí tvora, který člověka v minulosti provázel nejen na cestách a při práci na poli úrodném, ale často také na poli válečném!
Dle jednoho z předních skoronických organizátorů, zlínského právníka Josefa Holcmana, je „jízda králů monumentální zvyk a rituál, výsostný akt komunikace, koleda. Jezdci objíždí stavení, přičemž vyvolávky baví duchovně propojenou komunitu. To vše s vědomím, že bez generační paměti by náš život byl politování hodným omylem!“. To v roce 130. nebo 15. výročí uznání bohatýrské jízdy králů!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář