Zažíval jsem v něm neobyčejná léta tak, jak je dovede naservírovat jen život mladým. Pod vlivem připomínání si půlstoletí od maturity mně nějak z paměti vypadl další ze zásadních životních kroků. Pět let po maturitě jsem úspěšné dokončil vysokou školu. Na svá studia v Brně mám jen ty nejlepší vzpomínky. Město koncem sedmdesátých let minulého století bylo sice šedivé a značně pošmourné, ale tato skutečnost nám zásadně nevadila, shodli jsme se po létech s kamarádem ze studií…
„Do Brna jsem se velmi těšil. Znamenalo to poprvé opustit rodný dům. Žít ve velkoměstě, to byla pro šohaje ze slovácké dědiny velká změna. Již první roky stály za to!“, zavzpomínal jsem. Část studentů filozofické fakulty získala ubytování přímo na fakultě! V čem to bylo dobré? „Na rozdíl od kolegů, kteří cestovali do školy přes celé město, stačilo vstávat půlhodinku před výukou a v domácím, včetně papučí, seběhnout do učebny a zaujmout místo!“ Snídaně nám za úplatu posílala na provaze v košíku babka z obchodu přes ulici. Nejlepší ohřívaná klobása byla ve Sputniku, polévka u Padovce, pivečko v Akádě a vínečko Pod kolem či U Neptuna! Ubytování s herci na kolejích na Ponávce přineslo nejen drama spojené s výbuchem plynu v ulici či s propadlou dlažbou na Pekařské, ale také zábavu s nimi, po večerech zkoušejících své výstupy. Psal se rok 1978 a brněnská fotbalová Zbrojovka získala s věhlasným trenérem Masopustem za Lužánkami titul mistra ČSSR! Oslavy, to byla divoká jízda…!!!
Roky strávené v Brně byly však hlavně studijní. Historii i národopis nám do hlav v dobrém vtloukali báječní kantoři, kteří byli ve svém oboru odborníky na slovo vzatí a stali se nejen našimi učiteli a kamarády, ale i vzory. Z těch let se mně nejvíce vybavuje třítýdenní zahraniční studijní cesta, která vedla z naší vlasti přes Karpaty a nyní souženou Ukrajinu kolem Dněpru a Donu rovinami na jih a Gruzínskou vojenskou cestou horskými průsmyky Velkého Kavkazu ke gruzínskému Tbilisi a přes Malý Kavkaz k hoře Ararat nad arménským Jerevanem. Obdivovali jsme znalosti páně profesora, který nás na každém navštíveném místě osobně provázel; nejen etnografickými muzei, ale i městy, v nichž nám představoval umělecké, historické i přírodní skvosty. V té době zde nikdo na války a pozdější místní rozepře ani nepomyslel! A tak se ptám pověstným: „Kde udělali soudruzi ze SSSR chybu…?“
Roky závěrečných zkoušek a obhajoby diplomové práce již tak bezstarostné nebyly, ale zvládli jsme je všichni s nadhledem, byť v některých případech s podporou zkoušejících! Po slavnostní promoci nás život zavál z Brna všude možně. Kolegyně, většinou učitelky, do škol, spolužáky nejprve na rok na vojnu, a pak do muzeí i ústavů. Společné nám zůstalo jen studijní město Brno, dnes krásné místo pro život, studium, práci, zábavu i lásku, město, které stále obdivuji, ale po změnách skoro nepoznávám…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.











Trocha detailů k jámě u svaté Anny:
Před 37 lety zmizela v Brně v jámě žena. Stále se neví, zda se našla (to se psalo v roce 2013)
Zdroj: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/do-jamy-v-silnici-spadla-zena.A130215_153210_brno-zpravy_eko
—
P.S.
Technika neměla tolik prostorů pro ubytování jako humanitní směry a měla víc studentů. Tak se třeba prváci učili v Zastávce u Brna v kulturním domě s bydlením na hornických ubytovnách. Do velkého města Brna přišli až ve druhém ročníku, aby si dokonale nastudovali místopis města. Výukové prostory jsme měli rozesety po celém městě od Řečkovic (Unimo buňky) přes Pisárky (klasicitní vila), nynější Biskupské gymnázium nad Barvičovou ulicí nebo kaple v kadetce v Králově poli, stejně tak jako ubytování (Velodrom na výstavišti, autokemp Bobrava, podkroví na rohu Jartošova/Bartošova …)