Nedávné nedělní dopoledne jsem trávil s nejmladším vnukem na fotbalovém stadionu. Po prázdninách jeho žákovský tým sehrál své první opravdové utkání. Malí kopálisté, jak dříve hrající mládež nazývali dospělí, hráli v počtu čtyři hráči v poli a brankář. S neutuchajícím nadšením honili mičudu 4 x 15 minut po zeleném pažitu na jedné čtvrtině fotbalového hřiště. Hosty byli malí hráči z nedalekého města. Mezi kluky byla cítit velká motivace i dostatek sportovní rivality. Můj vnuk se na zápas velmi těšil. Moc si přál, aby jeho tým zvítězil. Nakonec se to podařilo! Domácí vyhráli 15 ku 12!
Seděl jsem na moderních sklopných sedačkách z laminátu na tribuně postavené před šedesáti léty, která byla, stejně jako hřiště i celý areál, nedávno modernizovaná. Seděl jsem a vzpomínal na svá hráčská léta na stejném místě před stejným počtem let, kdy i já jsem byl deseti, dvanáctiletým kopálistou žákovských mužstev a pak i dorostu: „Ach, jo!“, říkám si. „Zatímco dnešní mládež válí svá utkání na upraveném a měkkém travnatém pažitu, my kdysi hráli na tvrdém hliněném a prašném hřišti posypaném škvárou z nedalekých skláren! Branky byly dřevěné, stejně jako rohové praporky. Kolem hřiště nebyly záchytné sítě a tak jsme často pro zakopnutý míč lezli k nelibosti hospodářů přes ploty do okolních zahrad. Příznivci seděli na tribunách na dřevěných hoblovaných fošnách, odpadky – kelímky od pití nebo obaly od cukrovinek – propadávaly mezerami mezi deskami dolů pod tribunu.“
Vybavil jsem si:„ V kabinách jsme měli kolem stěn dřevěné lavice a desky s hřebíky na pověšení osobních věcí, dresy byly v proutěném koši uprostřed kabiny. Kopačky, pokud jsme nehráli ve vlastních teniskách, kterým jsme říkali trampky, jsme měli plátěné. Později nejlepší z nás obdrželi od klubu první kožené, ostatní jsme váleli stále ve vlastních, plátěných s gumovou podrážkou se špunty. Štulpny byly velké, až nad kolena! Pod nimi chrániče jednoduché, kožené, k lýtku připevněné gumou zavařovačkou…“ Seděl jsem, vzpomínal a bylo mně smutno. Vzpomínky na má dávná fotbalová léta, na nekonečnou radost z dosažených gólů i obdiv spolužaček po každém zápase, bolely, moc bolely!!!
Vnouček, hrající s nadšením v obraně, právě úspěšně odrazil útok a sám vyrazil směrem k vzdálené bráně! Po dvou šikovných kličkách mezi protihráči mířil rychle sám k metě! Jeho střela kolem brankáře skončila v síti! Radost chlapce i spoluhráčů z jeho prvního gólu v letošní sezóně byla velká a následoval po ní jeho běh, spíše let!, zpátky k vlastní bráně s široce roztaženýma rukama! „Gól!“, řval!
Šikovný klučina, stejně jako jeho spoluhráči. Jako kdysi jeho děda! Rychlý! Rád s míčem u nohy! Ostrý a nekompromisní! Jen technika mu trochu chybí! Věřím, že i on bude dávat góly jak na běžícím pásu. Čas jeho hráčské slávy a fotbalové radosti ještě přijde. A určitě bude po létech na vše rád vzpomínat!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář