Stála opuštěná u cihlové zdi z části skryta za rozlehlým keřem rudě kvetoucích růží. Na první pohled znavena svým letitým věkem, porostlá zelení mechu a marně skrývající částečně polámané, více ztrouchnivělé, sluncem, dešti i mrazem poškozené dřevěné části svého těla. Stará lavička, stvořená kdysi k radosti lidí zručným mistrem kovářským a stolařem vybavená hoblovanými deskami. Léta ze svého místa pozorovala okolní svět a jeho životní projevy, poskytovala místo k odpočinku před domem k podvečernímu besedování sousedek, někdy též k tajným schůzkám milenců.
Když jsem se vracel z návštěvy své sestry, padl mně na ni zrak. Přišla mi smutná, opuštěná, kdysi krásná, nyní ve svém nevzhledném stavu nešťastná, za keř skrývající svůj bolavý zevnějšek. Plakala! Volala o pomoc! Tiše prosila o pozornost a můj zájem. Chtěla dál lidem sloužit, ale ve svém zuboženém stavu nemohla!!!
Díval jsem se na její neblahý vzhled a v mysli se mně vybavila fotografie na zápraží průčelí domu na lavičce sedících rodičů mého otce. Z obrázku na mně vždy sálala harmonie jejich šťastného soužití, spokojenost a klid z údělu života. Stejné obrázky vysedávání sousedek a rozmarného povídání o celodenním kolotoči, o radostech i strastech rodinných, o probíhající práci v hospodářství na záhumence, v zahradě, ve vinici nebo prostě v domácí kuchyni, jsem dobře znal z dětství. Z předzahrádek u domů tuto přirozenou lidskou a sousedskou činnost i lavičky vytlačila moderní doba s televizními seriály a zábavou. Jen osamocený a opuštěný starobylý zahradní nábytek, doklad to zmizelé lidské soudržnosti, sem tam ještě u domů zůstal jako výjimka potvrzující pravidlo…
Vyslyšel jsem zoufalé volání o pomoc staré lavičky a dal se do neodkladné péče opravářské. Byť prosila o pomoc, mým renovačním postupům se tvrdohlavě bránila! Zarezlé matice šroubů nechtěla povolit, úskočně umožnila jejich protáčení a podlehla až hrubé síle pilky a kotoučové brusky. Brzy přede mnou v dílně stálo její obnažené torzo, kovové tělo zbavené dřevěných, ztrouchnivělých částí. Ač marně skrývala svou nahotu, zdála se mně vyrovnanější, veselejší, spokojená s průběhem stavem své obnovy, očekávající svou další omlazující proměnu.
Pohledem jsem zkoumal její kovové tělo. Vytvořily je ruce mého stařečka, kováře na dole Julius? Dodnes si pamatuji jeho dílnu na dvorku. Pátral jsem! V archivu jsem našel fotografii svého tatínka z roku 1953. Ve vojenském mundúru sedí právě na této lavičce! Shoda kovových částí je zřejmá. V dětství jsem na ní musel skotačit i já! Mám radost! Po obnově, byť má přes 75 let, může dál sloužit rodině! Radost by měl určitě i můj stařeček, její tvůrce, i otec, na které jsem při práci rád vzpomínal…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář