Počátkem května jsme se vydali s rodinou na společnou dovolenou. Využili jsme rozšířený víkend a v deseti obsadili horskou chatu na západním okraji Jeseníků nedaleko Ramzové. Oblíbená destinace rodiče vítala po roce, jejich děti s partnery po desetiletích a vnoučky obou pohlaví poprvé! Horská ves Ostružná a její okolí nám všem dříve i nyní učarovalo!
„Krásy kraje jsme se jali poznávat hned od začátku pěkně zostra. Druhý den po ránu jsme vyrazili na pěší túru. Kam? Na Šerák! Krátké putování údolím kolem místního potůčku brzy skončilo a my vstoupili do voňavého hvozdu a zdolávali jej dlouhým stoupáním. Okolní les voněl pryskyřicí, horský vzduch pronikal do plic a my s babičkou neustále doháněli nožky mladších účastníků. Ti nejmladší byli neustále v dáli na čele rodinného pelotonu a udávali tempo pochodu!“, vzpomínám nad fotografiemi.
Na Černavě počet návštěvníků hor zhoustl. Sedačková lanovka z Ramzové vyvážela nové a nové turisty a další putování na Šerák strmým a úzkým kamenitým chodníkem kolem Mračné hory již bylo v souvislém hadu nahoru chvátajících lidských bytostí i mnoha jejich psích mazlíčků. Při chůzi po kamenných schodech mé tělo již vydávalo první signály protestu z únavy! Sluncem ozářený a lidmi přeplněný Šerák s chatou Jiřího nás vítal kolem poledního času. Před obědem jsme z terasy obdivovali nádherný výhled do údolí na rozložený Jeseník s korunkou v podobě lázeňských objektů. Děti však více než výhled do kraje zaujal v trávě se plazící slepýš. „Dědo! Jak se ta potvůrka plazivá vyškrábala až na vrchol hory, stejně jako krtek, vedle cesty vršící svůj kopec hlíny!“ přitom dumaly.
Osvěženi a početně umenšeni o babičku s vnučkami cestujícími dolů lanovkou, jsme vyrazili na druhou část plánované trasy. Jestliže stoupání nahoru bolelo, strmá cestička, spíše nekonečná přírodní kamenná stezka s propletenci smrkových kořenů, brzy sebrala veškeré mé nadšení z krás okolí! Vnoučci se stále ozývali kdesi v hlubině klikaté, dolů strmě klesající cesty a mé nohy i záda jasně dávaly najevo své bolavé rozpoložení! Zastávku u Obřích skal jsem proseděl na vyhřátém plocháči, zatímco vnoučci s otci zkoušeli své horolezecké umění i odvahu spočinout na malé vyhlídce.
Trvalé klesání směrem k Ramzové kolem Vražedného potoka bylo nejnáročnější a občerstvení na terase chaty Kaťuše vítané! Poslední úsek cesty po louce u silnice bylo pro unavené tělo již oázou pohody. Ovšem jako nezmaři se ukázali vnoučci! Na návsi je uchvátila strouha a jali se přes ni skákat a budovat hráz. Jejich počínáním jsem byl překvapen, ale uznal jsem, že dětským hrám ještě neodrostli a hlavně: „Obejdou se kupodivu bez stálého užívání mobilu!“ Dívaje se na ně, vrátil jsem se do dětských let. Šplouchání se ve vodě a stavění překážek bylo oblíbenou, naší téměř denní zábavou!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář