Vše začalo nečekaně. Při společné snídani jsme ladili denní program. „My jedeme na Paprsek!“, zaznělo od vzdáleného rohu stolu. „A jde tam někdo pěšky?“, padl dotaz. „Já jdu se svojí ženou!“ „Já teda nikdy! Ty ses zbláznil, ten dlouhý strk na Ostružník už nedám!“, slyším odpověď i obavy své drahé, která cestu na 7 kilometrů vzdálenou chatu dobře zná a absolvovala ji dříve několikrát.
Po snídani promýšlím v hlavě svůj program na dopoledne. Odpočívat, ležet na chatě, procházet se s foťákem po okolí, mne nelákalo! Přitom se v mé mysli rodil rebelský plán! Vyzkouším svou zdatnost a vydám se sám pěšky na Paprsek. Hned přišly obavy! Zvládnu to!? Mám již své roky! Pěšky moc nechodím! Pobolívá mne pravé koleno. Sem tam i záda! Navzdory tomu všemu jsem se začal balit. Lehké oblečení, bunda do deště, sportovní obuv. Kamera přes rameno. Nůž, peníze ve staré ledvince. Pití neberu, kdo by se s lahví tahal! „Kam jdeš?“, ptala se manželka luštící na posteli své oblíbené křížovky. „Jdu se projít po okolí!“, odpovídám vyhýbavě a v deset hodin mizím za dveřmi.
Hned u chaty začínalo dlouhé stoupání. Cesta se pomalu zvedala nejprve po silnici mezi domy, pak prudce a velmi strmě s převýšením více než 560 metrů vedla lesem na necelé čtyři kilometry vzdálený Ostružník. Les voněl, vzduch byl čerstvý po večerní bouři, chodník kluzký a nasycený vodou. Na malé rovince jsem obcházel kaluže a stále s dostatkem sil stoupal výš a výš! Trvalo to celou hodinu, než jsem přišel k rozcestí na Ostružníku. Zhluboka jsem dýchal, spíše odfukoval jako malá lokomotiva! Mé srdíčko prudce bilo a hlava nabízela variantu návratu! V ústech jsem měl sucho! Ale jsem nahoře i na hoře!!! Zbývající půlku cesty na Paprsek po vrstevnici 1030 m n. m. jsem zvládl v pohodě… Sic!
V chatě mně s údivem a neskrývanou radostí vítal ranní tazatel. „Franta je tu!“, slyšel jsem jeho slova překvapení. „Františku, tys to zvládl! Ty si borec!“, přidala se jeho paní. Se značnou únavou v nohách i úlevou jsem usedl k jejich stolu a na posilnění před návratem popíjel kofolu. Na dotaz, zda jedu dolů s nimi, odpovídám: „Zásadně ne! Ale, prosím, předejte mé paní tento pohled! Budete dole asi rychleji“.
Po půlhodince odpočinku jsem rázně vyrazil na zpáteční cestu. Šel jsem svižně a přitom fotil krásné výhledy i okolní les. Nohy znovu kmitaly ve správném rytmu, ale zespodu mne chodidla již značně pálila. A to měla před sebou ještě dlouhé klesání, které bývá pro znavené údy horší než stoupání!
Po třech a půl hodinách putování, s více než patnácti kilometry v nohou, jsem usedl opět v Ostružné ke kamarádům u oběda. „Kdes byl?“, ptala se moje žena. „Ale, procházel jsem se po okolí!“, odpověděl jsem vyhýbavě a pustil se do první porce dobrého guláše! Utahán, zmožen a s bolestí v celém těle jsem sám sobě dokázal zkoušku zdatnosti! A můj pozdrav pro ženu byl ještě na cestě…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář