
Především jsem velmi rád, že po čase vzniklo médium, které chce dát prostor i těm názorům, jimž je český nacionální diskurz malý a kteří jej chtějí přesáhnout ať už zemským nebo kontinentálním směrem, případně metafyzicky. Svůj příspěvek vnímám jako stručný mezisoučet, pojmenování toho, v jakém momentu dějin se nyní nacházíme, a to s důrazem na Moravu.
Minulost Moravy máme nejčastěji spojenu s velkomoravským obdobím, o němž však máme romantickou nebo poměrně povrchní představu – proč taky ne, je to už přes tisíc let. Někteří tuší, že existovalo i Moravské markrabství, málokdo však ví, že tento svébytný státní útvar v rámci Rakouska-Uherska přetrval až do roku 1918, a to včetně svého parlamentu se zákonodárnou pravomocí, Moravského zemského sněmu. To už však na Moravě i v Evropě vrcholil souboj nacionalismů, boj národů, které vznikly až v 19. století a jejichž smyslem bylo kromě svého ustavení především ponížení vlastních sousedů a vytvoření domněle suverénních tzv. národních států v Evropě. Nacionalistickou fragmentací spáchala Evropa sebevraždu. Na Moravě vznikly národy hned dva – český a německý. V důsledku jejich přízemního souboje se moravská zemská obec rozpadla, samospráva oslabila, zemi převálcovala totalita nacionálního socialismu v podobě okupace německými nacisty a sovětskými bolševiky. Židovští a romští Moravané byli vyvražděni, němečtí vyhnáni a slovanští bolševizováni a čechizováni; zapomínáme také na obrovské množství politických i ekonomických uprchlíků, kteří z našich zemí ve 20. století odešli hledat pomoc u druhých, doufajíce, že nenarazí na politické podnikatele se strachem. Morava jako země byla před sedmdesáti lety komunisty administrativně zrušena a přes pokusy o její obnovu, za nimž v letech 1968 a 1989 stála především Společnost pro Moravu a Slezsko, nebyla restituována.
Dnes si většina občanů ČR představuje Moravu jako etnografický region neurčitých hranic, srovnatelný s Valašskem nebo Chodskem, kde se více zpívá a pije víno. Při zmínce o možnosti obnovy její samosprávy padají uštěpačné poznámky o separatismu, nacionalismu (!) nebo rovnou o hlouposti. Na vině je rozpad Československa, na nějž Morava doplatila nejvíce, a proto je iracionálně považována za potencionálního viníka poslední prohry českého národního obrození, tedy ztráty Moravy, jež byla pro českou věc tak pracně získávána Palackým a jeho druhy. Pramení to i z koncepce výuky na našich školách, která stále ještě nereflektuje vývoj ve vyspělejší části Evropy, v níž přeci jen kromě národoveckých klišé dostává prostor rovněž evropský mírový integrační proces. I u nás se začíná hovořit o nebezpečí jakéhosi bezpohlavního nacionalismu, pokud však poukážete na nacionalismus český a jeho prostoupení naším veřejným prostorem a myšlením, které se snad dá přirovnat pouze k rakovině v téměř terminální fázi, opět narazíte na nepochopení či nenávist.
Vidíme, že v současnosti se značná část společnosti bezbranně zmítá v dezinformačních kampaních, stírá se rozdíl mezi realitou a virtuální realitou, pravdou a lží. Někteří z těch, jimž je upíráno právo na samosprávu jejich země, možná podvědomě vnímají dezinformace o Evropské unii a uprchlících v kontextu české národní lži o Moravě. Je tedy smutné, že ti, kteří by mohli vidět naději pro mírovou Evropu a obnovenou Moravu v Evropské unii s posílenou rolí historických zemí, se upínají k českému nacionalismu a ruskému putinismu a jako užiteční idioti pomáhají brzdit či ničit pokroky evropské integrace. Naděje vkládají do projektu moravského národního obrození, aniž by si uvědomovali, že pouze kopírují český vzor, který jejich zemi zničil a jenž byl sám zkopírován od německých romantických myslitelů; mají však zpoždění čtvrt tisíciletí. Tomuto jevu však opět nahrává sama Česká národní republika, když dělá z lidí hlásících se k moravské národnosti občany druhé kategorie.
Moravské zemské hnutí, které navazuje na činnost Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko, má jiná než národovecká či eurofobní východiska. Věříme, že Morava může být spolu se Slezskem, Čechami a metropolitní oblastí Praha obnovena jako samosprávná země uvnitř ČR i EU. Pokud si jako společnost přiznáme, že jsme do morku kostí prolezlí velkočeským nacionalismem, který je ze své nejvnitřnější podstaty nepřátelský jak k jednotné Evropě, tak i k samosprávné Moravě a Slezsku, budeme méně náchylní stát se obětí těch, jejichž apokalyptické pomoci se v rámci panslovanského mýtu občas dovoláváme.
Autor: Ondřej Hýsek
Texty v rubrice Názory a komentáře nemusí vyjadřovat názor redakce. Pokud chcete publikovat vlastní názor na aktuální téma, napište nám.
Skvěle a v kostce sepsáno!
Nedá se tomu nic vythnout, teď ještě, aby voliči přestali být tak vystrašení a krátkozrací a konzervativní. Obávám se že populistické a negativistické programy jsou dnes v kurzu, lidé prostě nedomýšlí následky a neradí se zámýšlejí do hloubky a do vzdálenější budoucnosti. Politcké strany ve snaze vytřiskat co nejvíc hlasů na to reagují programy na 5let, ale co potom. Jsem rád, že ne každá strana tomu podlehla. Držim palce.
Výstižné, relevantní a optimistické. Po zveřejnění volebních výsledků evropských voleb mě napadlo jedno přísloví: “Můžeš přivést koně k prameni, ale nemůžeš ho donutit, aby se z něj napil”. Sdílím obavy Pavla výše a děkuji za držení palců…
Nemyslím si, že zachování tradiční rodiny a národních států by byl populismus. A taky si nemyslím, že každý, kdo je proti EU je nácek. Já jsem pro Moravu, ale v Evropě národů, ideálně bez Evropské Unie.
Velmi dobre napsano. Jen tak dal!
Hodně pravdy je v článku napsáno.