V České republice bylo letos vysvěceno na kněze sedmnáct mužů. Z celkového počtu jich je devět z Moravy. Jedním z nich je devětadvacetiletý Vojtěch Radoch z Ostrožské Lhoty na Uherskohradišťsku, odkud pocházel bývalý spirituál kněžského semináře a později v době totality vězeň komunistického režimu P. Antonín Šuránek. Tento kněz zemřel v pověsti svatosti a dnes v Římě probíhá proces jeho blahořečení. Novokněz Vojtěch Radoch sloužil v pondělí svou první mši svatou tzv. primici na poutním místě Svatý Antonínek, kde působil i jeho předchůdce. Původně měl přitom plány zcela jiné.
Hygienická opatření přesunula primici na poutní místo
Primice měla být v jeho rodné Ostrožské Lhotě v kostele svatého Jakuba Staršího, kde byl pokřtěn. Kvůli koronavirové pandemii, kdy ještě před měsícem nikdo netušil, jaký bude další vývoj opatření vlády, novokněz zvolil Svatý Antonínek, kde mohli účastníci bohoslužby dodržovat případně požadované rozestupy, které ale nebyly nakonec nutné. Naposledy zde přitom byla primiční mše svatá před dlouhými devatenácti lety. Sloužil ji tehdy salesiánský novokněz z druhé strany kopce P. František Bezděk z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Tři dny před slavnostními okamžiky poskytl novokněz P. Vojtěch Radoch rozhovor webu Zprávy z Moravy o své cestě ke kněžství.
Říká se, že povolání ke kněžství je tak silné, že nelze přehlédnout. Bylo to tak i u vás?
„S mým povoláním to je takové složité. Byl jsem rodiči vychován v tradiční víře a už snad od šesti let jsem ministroval. Už na prvním stupni základní školy jsem spolužákům říkal, že budu knězem. Dodnes si mne dobírá jedna kamarádka. Přijela za námi o jedněch prázdninách do folklorního souboru Kameňáček, který působí v naší obci a já jsem byl jeho členem. Nacvičovala s námi nějaké divadlo a dodnes vzpomíná, jak za ní doběhl takový malý desetiletý černooký kluk a říkal: „Já budu jednou knězem!“ Potom sem přijela asi po patnácti letech a potkali jsme se. Zeptala se mě: Jsi to ty? Nejsi to ty? Ten desetiletý kluk trochu povyrostl, ale zdá se, že chce být stále knězem!“ Byl jsem tehdy bohoslovce a měl kolárek.
Bylo to tak snadné?
Nebylo. Samozřejmě jsem prošel velkými duchovními boji. Když jsem dorůstal, všechno se ve mně bilo. Skutečné povolání jsem dostal až v dospělosti.
Pamatujete si nějaký zásadní zlom?
Bylo to na Velehradě při setkání mládeže v roce 2008. Nějaká maminka tam tehdy měla svědectví, jak se jí zabily děti na motorce. Velmi mě to dojalo. Musel jsem odejít bokem, sedl jsem si na trávník před ten velký velehradský kříž a ptal se Boha: „Pane, proč jsi to dopustil? Proč musela tato žena přijít o své děti? Vůbec jsem to nechápal a bylo mně to úplně proti srsti. Říkal jsem: „Bože, jestli jsi takový, tak já tě nechci!“ Tehdy jsem dostal vnitřní odpověď, že se mám stát knězem a dostanu prostor měnit věci. Všechno ve mně ale zrálo dalších pět let než padlo konečné rozhodnutí. Bojoval jsem s tím, vzdoroval a hledal sám sebe.
Nikdy jste neměl touhu založit rodinu a nezamiloval se?
Uvažoval jsem i o tom. Zamiloval jsem se a chodil s několika děvčaty. Bůh má ale smysl pro humor. Jednou jsem se strašně zamiloval do jedné dívky. Byla nemocná, tak jsem jí zajel navštívit. Vůbec netušila, že jsem do ní zamilovaný. Povídali jsme si a ona se mě najednou zeptala: „Vojti, a nikdy tě nenapadlo, že by ses stal knězem?“ Já tenkrát až po uši zamilovaný odpověděl: „Ne! To mě nikdy nenapadlo!“ Věděl jsem, že kecám a při návratu domů se Boha ptal: „Pane Bože, proč zrovna takovým způsobem?“ Poznal jsem ale, že mne Pán doopravdy volá. Do teologického konviktu jsem potom nastoupil v září roku 2013.
V olomoucké katedrále svatého Václava jste přijal z rukou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera kněžské svěcení 27. června. Co vám letělo hlavou, když jste ležel v katedrále svatého Václava s hlavou k zemi?
Byl jsem v úplném klidu a pokoji. Při modlitbě litanií jsem vnímal, že je tam s námi přítomné celé nebe. Byla to síla.
Máte nějaké kněžské motto?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Vím ale, co bych jako kněz chtěl. Jednou bych chtěl jako kněz zemřít. Vytrvat ve službě lidem i Bohu a být svatým knězem.
To je ale velmi těžké. Dnes je doba, kdy mnoho kněží z duchovní služby odchází a zakládají si rodiny.
To já vím. Bylo to vždy a bude. Je třeba se proto modlit nejen za kněžská povolání, ale aby kněží vytrvali ve svém povolání až do smrti.
Z historie víme, že bylo období, kdy byl pan farář někdo. Z doby vlády komunistů byli ale kněží z pohledu vládnoucí strany zločinci. Dnes žijeme v době, kdy podle mnoha lidí také nejde zrovna o nějaké významné a uznávané postavení. Lze si dnes v roce 2020 představit, jaký bude váš kněžský život?
Když se podíváme na jakýsi žebříček prestižnosti povolání, tak je kněz až někde na úrovni uklízečky. Pokud to chce někdo dělat pro prestiž, měl by si najít jiné povolání. Kněžství je krásné tehdy, když to člověk dělá s nasazením, láskou k lidem i Bohu. Pokud by v tom někdo hledal svou slávu, tak je to mlácení prázdné slámy. Přestože není toto povolání platově nějak extra ohodnocené, tak Bůh doplňuje všechno ostatní skrze lidi, s nimiž se setkáváme. Kolikrát jde o tak úžasná setkání, což člověka zcela naplňuje a vidím v tom smysl.
Vím, že jste byl velkým milovníkem folkloru a muzikantem. Hrál jste s cimbálovou muzikou Falešnica. Muzikantský svět je zase úplně jiný. Nebude vám po tom smutno? Nebo budete mít nějaký prostor se i nadále věnovat této zálibě?
Je pravda, že jsem se sedm let učil hrát v hudebce na harmoniku a další čtyři na cimbál. Hrával jsem potom pravidelně s cimbálovkou. Je pravda, že jsem si musel docela dost dlouho odvykat. Byl jsem zvyklý jít z akce do akce. Člověk si musí poskládat priority. Určitě bude někdy nějaká příležitost si někde zahrát. Rozhodně ale už nepůjde o pravidelné hrávání, jak tomu bylo dříve. To prostě nepřipadá v úvahu. Většina produkcí bývala vždy od pátku do neděle. Pokud má kněz vstávat na bohoslužby a být připraven, nemůže někde do noci vyhrávat. Stále také přetrvává mezi lidmi názor, že toto ke kněžství nepatří. Je proto zbytečné někoho popouzet. Pokud bude ale nějaká příležitost někde si s někým zahrát třeba jednu písničku jen tak pro radost sobě i druhým, tak mám zkušenost, že to lidé nesou velmi kladně. Tomu se samozřejmě bránit nebudu.
V posledních letech se hodně diskutuje o tom, jestli celibát ano nebo ne. Jaký je na to váš názor?
Já už jsem celibát slíbil, tak já už si vybírat nebudu (smích). Vidím v tom velikou výhodu. Člověk má čas věnovat se a dávat se lidem naplno. U řecko-katolických bratří jsem viděl, že pokud mají ženu a děti, biskup je někam pošle, musí se všichni stěhovat, což je mnohem složitější než když je člověk sám. Kněz má lidi duchovně doprovázet. V případě, že to bude nějaká žena, může manželka žárlit a vznikají tak zbytečné konflikty. Navíc každá žena svého partnera nějakým způsobem ovlivňuje. Tomu se prostě nelze ubránit. Možná si někdy budu připadat sám, ale myslím, že když budu kněžskou službu dělat naplno, tak budu rád po celodenním setkávání s lidmi rád, že se večer zavřu na faře a bude chvíle klidu.
Když vás tak poslouchám, máte dojem, že celibát dává větší svobodu?
Svobodu dávat se naplno druhým lidem. Musíme si uvědomit, že celibátník oproti necelibátníku má rozdíl pouze jedné ženy. Celibátník se totiž ve svém životě vzdává všech žen a muž, když vstupuje do manželství, tak se vzdává všech kromě té jedné ženy, kterou si bere (smích).
A až po letech se může poznat, jestli to byla dobrá volba…
No právě! A je to na celý život.
Už dlouho se říká, že je Česká republika ateistickou zemí. Zaznamenal jste úpadek víry i na tradičně zbožném Slovácku? Je rozdíl, kolik chodilo lidí do kostela v době vašeho dětství a dnes?
Úbytek je z mého pohledu doopravdy znatelný. Když jsem jako malý kluk ministroval a vcházeli jsme například o Velikonocích do kostela, byl zcela plný až dozadu, kde jsme se museli prodírat mezi lidmi. Dnes je tam hodně volno. Náš národ velmi poznamenala čtyřicetiletá doba vlády komunistů. U mnoha lidí není pevná víra. Jde spíše o zvyk zajít v neděli do kostela. Někteří lidé jdou jen aby měli čárku, že si splnili povinnost.
Vidíte nějakou cestu ven, jak přitáhnout lidi zpět k Bohu? Nemám teď na mysli pouze ty, kdo Boha ještě nepoznali, ale i tradičně věřící lidi, u nichž není živá víra.
Musíme se osvobodit od nějakého zkostnatělého způsobu prožívání víry, kdy nedělní účast na bohoslužbě je jediný projev způsobu mé víry. Udělám si fajfku, že jsem byl na mši a mám na týden splněno. Je nutné lidi učit živému vztahu s Bohem. Učit je, aby si na Boha vzpomněli při běžných věcech, které dělají a v situacích, které prožívají. Aby mu dokázali odevzdat, co je čeká těžkého a uměli poděkovat za to, co se podařilo, ale třeba i za pěkné počasí. Zvát prostě Boha do všedních životních situací. Pokud bude Bůh v jejich životech působit, budou více svědčit. Druzí se pak budou třeba ptát, proč konkrétní člověk sprostě nenadává, není nevěrný své ženě a žije svůj život poctivě. To může být svědectví. Jednak životem samotným i tím, že třeba kamarádům řekne, že je křesťan, má na konkrétní věci jiný pohled, žije s Bohem, má jednu ženu, které slíbil věrnost, tak proč by se díval po druhých? Mluvím slušně, protože nevidím smysl v nadávání. Pokud se lidé naučí živému vztahu s Bohem, budou si uvědomovat Boží přítomnost, tak budou svědčit druhým svým životem. Ti potom budou možná hledat, proč jsou křesťané tak šťastní a radostní, i když také prochází těžkými životními zkouškami.
Poslední rok jste coby jáhen sloužil rok ve Valašským Kloboukách, kde nyní zůstáváte jako novokněz. Přijali vás domácí?
Podle sčítání lidí při nedělních bohoslužbách jde o jednu z největších, ne-li největší farnost v celé olomoucké arcidiecézi. Je to okolo 1 700 věřících. Když pan arcibiskup Graubner po vysvěcení řekl, že zůstávám ve Valašských Kloboukách, ozval se v katedrále potlesk. To mě samozřejmě potěšilo, protože jsem věděl, že přijeli „moji“ farníci, s nimiž jsem už rok v kontaktu a z mého pohledu spolu dobře spolu vycházíme. Valašsko má blízko lidem na Slovácku, takže jsem tam rád a vracím se tam jako domů.
Autor a foto: Lenka Fojtíková
Buďte první kdo přidá komentář