Nadšenci z Okříšek jeli okolo Moravy. Zdolali nejvyšší horu Praděd i nejnižší bod na soutoku Moravy a Dyje

První červencová sobota byla dnem zahájení dvou cyklistických akcí. Té vůbec největší – Tour de France – a potom druhé, o něco menší, nazvané Okolo Moravy 2023. V ní parta pěti Okříšáků a jednoho Třebíčáka objela během sedmi dnů historické hranice naší rodné Moravy. 

Když jsme před dvěma lety vyrazili na kolech do naší partnerské obce San Pier d´Isonzo, mysleli jsme si, že to bude jednorázová akce, ale po dojetí jsme zjistili, že putovat Evropou na kolech je strašně fajn. V zimě začali přemýšlet, kam vyrazíme letos. Co si připomenout věrozvěsty, kteří přinesli písmo do Velkomoravské říše, objetím moravských hranic? Bingo, to je ono! Hned začaly přípravy, při nichž jsme zjistili, že to vůbec nebude jednoduché, protože trasa měří zhruba 800 kilometrů a obsahuje mimo jiné nejvyšší moravskou horu Praděd. Ale přece víme, že lehce dosažené věci nemají hodnotu, takže jdeme do toho!

1. etapa Moravské Budějovice – Horní Cerekev

Start byl naplánovaný ze Znojma, kam jsme se chtěli z Okříšek dopravit vlakem, ale výluka mezi Moravskými Budějovicemi a Znojmem nás donutila změnit plány, protože nebylo jisté, že nám náhradní doprava přepraví všechna kola. Jeden z kolegů musel od cesty na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odstoupit a Jarda Jůza řídil první den doprovodnou dodávku, od moravskobudějovického nádraží nás tak v sobotu 1. července o půl desáté odstartovalo směrem na Jemnici pět – Pavel Daněk, Marek Pečta, Radek Ryšavý, Zdeněk Ryšavý a Vašek Voda. Za Třebelovicemi jsme odbočili na Polici, Dešnou, v Písečné jsme obdivovali opravený areál zámku. První zastávka byla v dnes jihočeských, ale historicky moravských Slavonicích.

Vynikajícím grilovaným sivenem a vychlazenou Plzničkou jsme doplnili spotřebované kalorie a otočili se směrem na sever. Přes řadu malých vesniček, Panské a Horní Dubénky nás okresní silnice dovedly až k hotelu Rustikal v Horní Cerekvi. První etapa měřila rovných sto kilometrů a zvládli jsme ji průměrným tempem přes 21 km v hodině – zde musím podotknout, že kolový park obsahoval dvě čistokrevné silničky, dva gravely a dva biky. Hotel Rustikal můžeme doporučit jak z hlediska ubytování, ochoty personálu či kuchyně, fakt hodně dobrý!

2. etapa Horní Cerekev – Svitavy

Druhá etapa vedla z Horní Cerekve přes Batelov, Kostelec, Jihlavu, Velký Beranov do Žďáru nad Sázavou. Ze Žďáru jsme se vyšplhali na Tři Studně a odtud sjeli do Kadova, kde byla obědová přestávka. Rázovitou hospůdku U Janečků opět doporučujeme a určitě nezapomeňte ochutnat místní likér Kadovánek. Po výměně řidičů sedáme opět na kola a šlapeme přes Sněžné nahoru dolů až do Poličky a pak do Svitav, kde končí druhá etapa. Měřila 125 kilometrů a rychlostní průměr byl lepší než v sobotu – přes 23 km/hod. To si zasloužilo odměnu – výbornou večeři v Pivovárku Na Kopečku a jejich domácí pivo.

3. královská etapa Svitavy – Praděd – Ovčárna

Originální záležitostí byla u penzionu Fontána, v němž jsme přespali, snídaně až na pokoj. Tož jsme pojedli, oblékli se, namazali paviána (opruzené pozadí je pro cyklistu to nejhorší, co ho může potkat) a opět roztočili pedály. Čekala nás první královská etapa, dlouhá sice jen 119 kilometrů, ale s cílem na Pradědu! První pořádný kopec byl před obcí se zajímavým názvem Cotkytle. Přestávka na doplnění kalorií byla ve Štítech, v areálu olympijského vítěze Aleše Valenty.

Odtud jsme pozvolna stoupali k Hanušovicím, kde jsme naposled doplnili tekutiny do těla i do bidonů a byli připravení na nejhorší. Opravdu to přišlo. Z Nových Losin náš čekal prudký pětikilometrový kopec jako předkrm k závěrečnému stoupání z Koutů nad Desnou na nejvyšší horu Moravy. Celkem měřilo 13,5 km s cca 7-8% převýšením, zrádný byl hlavně terén.

Zlatým hřebem byl asi kilometrový úsek „vydlážděný“ kameny .., tady tlačili i bikeři. Kousek ke Švýcárně pokračovala zase šotolina a pak asfaltka – dá-li se tak nazvat komunikace s kousky asfaltu mezi obrovskými výtluky a hromadami makadamu. Ale i to jsme zvládli a jako odměna nás čekalo posledních 1200 metrů na asfaltu, sice stěna, ale byl to asfalt! Pak už jen zapózování u sochy Praděda pro média a rychle do tepla restaurace, která naštěstí ještě nezavřela. Dojížděli jsme totiž okolo půl osmé večer a nahoře už žádné teplo nebylo.

Vítězem výstupu na Praděd se stal Vašek Voda, klobouček! Rychlostní průměr byl samozřejmě horší než předchozí dny, ale i 17,5 km/hod. je vzhledem k profilu etapy slušný. Když dorazili všichni, dali jsme vítěznou Plzeň a sjeli na ubytování na Ovčárnu.

4. etapa Ovčárna – Ostrava

Na úvod další etapy se jelo asi čtyřicet kilometrů z kopce přes Malou Morávku, a ani dál žádná velká stoupání nečekala, což bylo po předchozím dnu potěšující. Po obědě jsme se vystřídali za volantem dodávky a tak jsem opět šlapal přes Odry, Studénku a také Starou Ves na Ondřejnicí, kde jsem si zavzpomínal na dobu před 39 lety, kdy jsem zde s rakeťáky bránil ocelové srdce republiky. Do toho už byl jen kousek, s cílem v hotelu Akord. Čtvrtá etapa měřila 128 kilometrů a průměr měla hodně dobrý, více než 25 kilometrů v hodině, vůbec nejlepší za celou trasu.

5. etapa Beskydy

Středa je opět svátečním dnem a nás čeká druhá královská etapa, tentokrát ne převýšením, ale délkou, plných 140 kilometrů. Únava už se projevuje, ale přesto jsme ji nakonec dali průměrnou rychlostí 21,5 kilometrů za hodinu. Od Ostravy až po Frýdlant nad Ostravicí jsme jeli po perfektních cyklostezkách mimo centra měst, hodně mě překvapilo, jak dobrá je tu cyklistická infrastruktura – palec nahoru!

První zastávka v Ostravici, kde bývá i hlavní občerstvovačka na Beskydské sedmičce, v údolí mezi Lysou Horou a Smrkem. Na tyhle dva kopce jsme samozřejmě nejeli, ale i stoupání okolo vodní nádrže Šance na Staré Hamry a hlavně potom na česko-slovenskou hranici na Bumbálce také stály za to, tady jsme posledních asi 200 metrů museli sesednout a kola vytlačit. Odměnou byl krásný, rychlý sjezd a pak v pěkném tempu po silnici přes Velké Karlovice do Karolínky, kde čekal oběd.

Po přestávce se k nám připojil jeden Vaškův kolega-sportovec, který s námi jel asi čtyřicet kilometrů a hodně nám pomohl s tempem … v podstatě jsme se ho jen tak tak drželi v háku a někteří ani neudrželi, byl fakt dobrej! V horkém dni byl příjemnou změnou krátký deštík, před kterým jsme se schovali do příjemné hospůdky a podívali se na dramatický dojezd etapy našich kolegů na Tour de France.

6. etapa Bílé Karpaty

Šestá etapa se na první pohled zdála pohodová, ale profil na Mapách.cz trochu klamal. Přejezd přes Bílé Karpaty nás z omylu vyvedl. I když byl opět svátek, potili jsme se festovně jako v pracovní den, protože nás čekaly tři „zuby“, každý v délce 4 – 5 kilometrů. Zpestřením úmorné práce byl třeba domek zvěrokleštiče v obci Komňa (pro jistotu jsme se podívali jen zvenku, dovnitř jsme raději nešli) nebo úžasné jahodové knedlíky se smetanou a čokoládou v restauraci Zámeček ve Strání – návštěvu vřele doporučujeme. Závěr etapy už se jel spíše směrem dolů. Ve Strážnici jsme se zastavili na doplnění tekutin a dojezd další etapy Tour, pak už bylo před námi jen pár kilometrů do cílového města Hodonína. Šestý den jsme ujeli 114 kilometrů průměrem 20 kilometrů v hodině.

7. etapa Hodonín – Soutok – Mikulov

Závěrečná etapa každého cyklistického závodu bývá kratší a klidnější, nejinak tomu bylo v našem případě. Pohodu narušil jen třetí Jardův defekt, po kterém už neměl náhradní duše a tak mě v Lanžhotě vystřídal za volantem doprovodného vozidla. Díky tomu jsem mohl s kolegy navštívit nejnižší místo Moravy, soutok řek Dyje a Moravy na státní hranici České republiky, Slovenska a Rakouska. Cestou k němu jsme jeli mimo jiné po dřevěné cestě nad chráněnými mokřady lužního lesa, což bylo na silničním kole docela zajímavé. Po fotografování jsme pokračovali po místních cyklostezkách, místy dost mizerných. Jak jsem chválil infrastrukturu v okolí Ostravy, tak tady, v cyklistickém ráji, tomu bylo přesně naopak. Stav byl na mnoha místech dost hrozný – výtluky, často jen štěrk a makadam, povrch zvednutý kořeny, takže to chvílemi připomínalo jízdu na pumptracku. Jenže bikerům to asi nevadí a na silničce po nich jede málokdo, takže opravy nikdo neřeší. Škoda, zasloužili by si to cesty i cyklisté.

Poslední obědová zastávka ve Valticích a pak už jen patnáct kilometrů přes Hlohovec, okolo rybníku Nesyt do cíle etapy a celé trasy, do Mikulova. Před hotelem Galant na nás čekaly naše manželky a kamarádi, kteří letos nejeli. Přivítání bylo velkolepé, takže někteří kolemjdoucí se zastavovali v domnění, že se jedná o folklorní akci místního okrašlovacího spolku. Poslední etapu v délce 84 kilometrů jsme ujeli rychlostí necelých 21 km/hod., celkem jsme najeli 810 kilometrů.

Odměnou za „krev, slzy a pot“, vydané na trati, nám byl víkend v Mikulově, nejen s dobrým vínem, ale třeba i prohlídkou jeskyně Na Turoldu, o které jsme vůbec netušili a byla hodně zajímavá. Moc se nám v neděli ráno z jižní Moravy zpátky domů na Vysočinu nechtělo, ale co už … poslední společná fotografie a Okolo Moravy 2023 patří definitivně minulosti. 

Autor a foto: Zdeněk Ryšavý, redakčně kráceno

Doporučujeme


3 Comments

  1. Všechna čest těm chlapům: Pavlovi Daňkovi, Markovi Pečtovi, Radkovi a Zdeňkovi Ryšavým i Vaškovi Vodovi! Bravo kluci!
    Mám však na autora článku Zdeňka Ryšavého případně na redakci ZzM jeden zásadní dotaz:
    Jak se prosím podařilo přemístit západomoravské Slavonice do jižních Čech? Jak se o tom píše hned ve zmínce o první zastávce první etapy z Moravských Budějovic do Horní Cerekve. Vy jste na své “Tour de Moravia” lemovali nějakou novou zemskou hranici? Copak oprášením starých krajů z dílny Gottwald/Nosek jejími obnovovátory a oposmluvníky Klausem a Zemanem se nějak měnila poloha našich tří zemí a poloha zemských hranic? Morava se v rámci Českobudějovického (dnes Jihočeského) kraje někam posunula? A kam se pak posunula menší část Jihlavského kraje – dnes pojmenovaného Kraj Vysočina? Asi do té větší části – na Moravu? Takže v rámci této “země posunující” logiky se obnovením bolševických krajů významně zmenšily Čechy a úctyhodně zbytněla Morava? Máme-li nyní Slavonice v jižních Čechách, musíme tedy mít Golčův Jeníkov na západní Moravě. Prosím o dodatečné vysvětlení. Ať už z redakce ZzM, nebo od autora reportáže.

      • Jenže Slavonice jsou na jihozápadní Moravě stále, jen její cíp je dočesně administrován tzv. Jihočeským, korektněji a dříve Českobudějovickým, krajem.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*