Našim vnoučkům skončila škola. Domů přinesli krásné školní zprávy, pyšnili se s nimi a s nenapodobitelnou radostí zahájili tolik očekávané prázdniny! Začaly jejich dny plné slunce, dětských her, poznávání nových krajů, zábavy i odpočinku. „Všechno, jen ne školu…“, vřískají!
„Miláčci, pro nás prázdniny znamenaly také přiměřené pracovní povinnosti. Brzy po ránu jsme třeba se stařenkou vyráželi na družstevní lány sbírat okurky. Nebyli jsme sami. Mezi řádky se tužili s rodiči i naši spolužáci a kamarádi“, připomněl jsem dětem. „Sběr okurek, jahod, malin, meruněk, rybízu, trhání višní nebo později pasení hus na záhumenkách i družstevním, to byly také naše prázdniny!“, dodávám. Ale tam, kde kdysi byly rozlehlé zeleninové a obilní družstevní plantáže, jsou dnes louky!
Dnes se okurky pěstují jen na zahrádkách a právě probíhá doba jejich zavařování. Dům je provoněn sladkokyselým nálevem, do sklenic vzorná hospodyně vkládá kromě okurek i kopr, mrkev, cibuli a křen. Domácí nakládané okurky jsou výborné! Kupované, importované kdoví odkud, s nimi nesnesou srovnání! Nám, chlapům, nastal čas zužitkování prvních darů letošní úrody v podobě žňového pití. Krvavě rudý, sladký višňák, právě dozrál v upatlaných demižónech a je nejlepší čas na jeho koštování.
V pohodě a v klidu domova s nejedním pohárkem oblíbeného vavřince, jsem prožil u televize tři „strážnické“ večery. Dobový kolorit dávných let, totiž podvečerní křik zámeckých pávů při úvodních festivalových znělkách, mně navozovalo opakované halali pávů z hřebčína za humny. Křik pestrobarevných opeřenců znamenal neodbytnou výzvu ke vstupu do osobní minulosti s otevíráním dávno zamknutých třináctých komnat a dnes již léty zaprášených truhlic vzpomínek.
„Dávno, předávno jsou pryč má profesní pracovní léta organizátora největšího folklorního festivalu na pozici programového tajemníka. Dávno, předávno jsou pryč večery s legendami folkloru. Veselé a rozmarné lásky léty zmoudřely a s nimi i Strážnice změnila svou tvář“, vážím v duchu své zkušenosti.
Stranou veškerého folklorního hnutí jsem si přiznal, že není jednoduché vžít se do živé festivalové atmosféry skrze televizní přenosy a hlty vína. Doba je jiná! I lidé jsou jiní! Nadšenci a folkloristy dříve napěchovaný strážnický festivalový areál je minulostí. I pořady jsou jiné. O pestrou podívanou jde stále, ale nějak se vytratila sdělnost, informovanost, poučení. Z pořadů sálá efekt, zábava, show. Moderátoři krmí diváky rádoby vtipy, z tradičního kroje se stal jevištní kostým. I proto již do Mekky folkloru nejezdím. Bolí to, ale doba je jiná! Jedno však zůstalo! Po dnech sluneční výhně přišla hodinu po skončení festivalu osvěžující bouřka. Areál vyčistila a vyhnala i poslední zapomenuvší se hosty…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář