Loni tomu bylo 430 let od narození učitele národů Jana Amose Komenského, na jehož výchovné metody – zdá se – zapomínají i v jeho rodné zemi. Požadavky na výuku a základní vzdělání se změnily, ale komňanským rodákem preferované poznání vlastních kořenů a oddanost vlasti, byť největší Moravan, Komenský sám preferoval evropskou spolupráci, by měly zůstat! Budou mít místo v nové školní výuce? „Odvážné“ myšlenky ministra školství na sloučení hodin (tedy omezení výuky) hudební a výtvarné výchovy do všeobecného kulturního předmětu tomu nenasvědčují.
Před šesti desítkami let nás učil právě v hudební výchově pan (vlastně tehdy soudruh) učitel slovácké lidové písně! Bylo to pro mne i spolužáky první setkání s tímto fenoménem národní kultury! Jeho vzdělávací, nenásilná a doslova dle Komenského formy „školy hrou“ vedená výuka, ve mně zanechala odkaz na celý život! Kromě zpěvu a recitace nás učil (spolu s dalšími kantory) vážit si kultury a historie naší školy a obce, být hrdý na své rodiště a vlast, se ctí je reprezentovat v dětství v nejbližším okolí jižní Moravy a později s folklorním souborem po celé Evropě! Poznal jsem, že jinde si národy své lidové, potažmo národní kultury přirozeně váží a nepovažují ji za přežitek a ukázku staromódnosti!
Při soupisu své osobní knihovny jsem narazil i na knihy z pozůstalosti svého tatínka, bývalého učitele. Objevil jsem učebnice hudební výchovy pro jednotlivé ročníky základní školy z dávných let minulého století. Jsou plné lidových písní naší krásné země! Mezi starými vzdělávacími skvosty byla též učebnice výchovy tělesné dívčích škol. Obsahuje výběr lidových tanečků a návod k jejich nácviku a užití. Nesrovnatelné pro dnešní dobu národního odcizení a proklamovaného evropanství, v jehož rámci se ztratí vše osobité a národní tak, jako se v moři českého spisovného jazyka ztratila krásnost lidových nářečí Čech, Moravy i Slezska.
Spisovatel Ludvík Vaculík to výstižně vyjádřil v roce 1995 v textu, reagujícím na sérii folklorních koncertů v pražském Žofíně u příležitosti 100. výročí Národopisné výstavy českoslovanské: „Pro člověka byl to zážitek skoro nesnesitelný; jak pohled do propasti! Ve scénách a písních se jak v rodovém zákoně připomnělo, z čeho jsme pořád živi, že nikoli z benzínových pump. Členové skupin, když se loučili, řekli, že za sto roků tady budou prostřednictvím svých vnuků zas! To už budou Češi chatrnější kostry rozleptaní a rozmazaní v Evropě…“. Vaculík popsal stejné nebezpečí ztráty vlastních hodnot podobně jako Milan Kundera ve hře Žert: „Lidová píseň, to je tunel pod dějinami, v němž se zachovalo mnoho z toho, co nahoře zničily války a bezohledná civilizace…“.
Odmítání všeho tradičního a dle mnohých mocných zbytečného a nemoderního není prospěšné! Náznaky rušení hudební a výtvarné výchovy mohou toho být dokladem.
Autor a foto: František Synek
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář