Ve své profesi jsem byl přečasto VIP hostem festivalových akcí a směrován k ubytování v lepších hotelových resortech. Tehdy mně imponovalo označení „velmi důležitá osoba – very important person“. Být v této skupině pozvaných bylo velmi příjemné. Přístup na festivalové akce bez omezení, veselé večírky s hudbou a tancem, dostatek občerstvení všeho druhu, na hotelích útulné a bezchybně čisté prostředí, skvělý personál, klid, pohoda a vše zdarma! Cenami za služby jsem se nezabýval…
Leč časy se změnily. Prostředí folklorních festivalů i označení VIP hosta jsem opustil dávno a do nových, moderních hotelů jsem nezavítal určitě celé desetiletí. Až do nedávna! Cesta ze svatebního veselí, uspořádaného rodinou bratra, mne s manželkou zavedla kolem poledne do lázeňského města. Dříve vytipovaný hotel měl v zimním čase zavřeno, a tak jsem nás k obědu nasměroval do pěkného hotelu, stojícího nad hlavní ulicí. Závora na hotelové parkoviště se při našem příjezdu zvedla a zvala nás dál na prázdná parkoviště. Unaveni delší cestou a chutí na dobrý oběd jsme rádi pozvání přijali.
V hezké recepci nás vítala usměvavá slečna a ráda naše kroky směrovala k restauraci v suterénu. Sestoupili jsme po kobercích na schodišti. Vítalo nás příjemné prostředí a z reproduktorů se linoucí pěkná hudba. Jako první hosty dne nám obsluhující personál hned věnoval pozornost. Číšník manželce pomohl z kabátu a usadil nás u okna s pěkným výhledem do parku a blízkého lesa s říčkou.
Druhý obsluhující nám nabídl jídelní lístek a my se dali do jeho studia. Ale ouvej! Nějak jsme se zasekli…! Na první pohled nás zaskočily uvedené ceny! Pro formu jsem si objednal k pití dvě deci koly za 80 korun a četl nabídku. Tři polévky v cenové relaci mezi 180 až 250 korunami, mezi hlavními chody jídla neznámých názvů, složení i chutí cenově od 1500 do 2500 korun za oběd! Polilo mne horko! Podobně i mou manželku. „Jdeme odtud!“, hlesla nesměle. „Tady si já nic neobjednám!“, dodala rozhodně. Trojice personálu nás od výčepu pozorně sledovala. Upíjel jsem ze sklenice kolu a přemýšlel, jak z této šlamastiky! „Poseďme, dáme si aspoň kávu“, zkouším manželku a hledám cenu kávy. Uvítají mne částky mezi 120 až 200 korunami dle výběru. „Ani na kávu už nemám chuť“, dí moje velitelka a já chca nechca zatahuji za záchrannou vestu. Dopíjím kolu a volám číšníka. „Promiňte, zaplatím tu kolu. Objednávat si nebudeme! Trošku jsme přecenili naše finanční možnosti!“, omlouvám rozpaky z výše cen. Pochopil beze slova! Přinesl účet a my po zaplacení jediné koly mizíme rychlým krokem z jedinečného moderního resortu, který však není cenově pro nás! Čísník už se neobtěžoval! Manželce pomáhám do kabátu sám! Službu konající recepční se s námi loučila úsměvem. Chápala i bez řečí… Nárazem do zdi reality spráskaní vidláci zmizeli v lázeňském městě s drahotou v patách!
Autor: František Synek Ilustrační foto: envato
Buďte první kdo přidá komentář