Pár dnů po svátku Tří králů, jejichž koledu provázel nepříjemný drobný déšť a mrazivý severák, udeřily silné mrazy. Několik téměř arktických dnů, při nichž teplota klesla až k dvanácti stupňům pod bodem mrazu, vrátilo do kraje právo paní Zimy a s ním se i rybníky po mnoha letech rychle proměnily v krásná přírodní kluziště, která se brzy zaplnila veselým švitořením a bruslaři všech věkových skupin.
Také pěkný náš rybníček se stal jako mávnutím proutku rájem bruslení milovných dětí a mládeže. Nad zimním sluníčkem ozářeným hladkým sametově modrým ledem vířila směsice nejrůznějšího pestrobarevného zimního oblečení a všech typů ocelových nožů osazených na kožené i plastové boty. Malí i větší kluci se s hokejkami v rukou srdnatě honili za neposedným černým gumových toušem a s vervou sobě vlastní metali góly do pomyslných branek, vymezených dvěma páry bot. Dívenky zase spořádaně tvořily na ledě oblouky a krásně se rozehřály teprve při divoké honičce.
Bylo krásné dopoledne, když jsem se vydal s vnučkou za ostatními dětmi na zamrzlý rybník. Malá slečna je tvrdohlavá, stydí se, že ještě neumí dobře bruslit a bojí se pádů na tvrdý led. Cestou jsme si povídali o škole. Učí se ráda, ale někdy není spokojena s hodnocením učitele. Šikovnou vnučku jsem nabádal k trpělivosti, když tu jsem u okraje chodníku uviděl ležet bankovku vyšší hodnoty!!! Nevěřil jsem svým očím! Taková náhoda! Nijak jsem však nereagoval, jen v hlavě jsem rychle hodnotil situaci a přemýšlel, zda to není léčka nějakého malého vtipálka?! Již jednou jsem byl takto nachytán, když na cestě ležící bankovka byla přivázána a dva malí šohajíci ji z úkrytu v hustém křoví prudce odtáhli z dosahu mé ruky a s křikem: „Nachytal se!“ rychle se smíchem zmizeli v nedalekém úvozu.
Blížili jsme se k bankovce a já stále v duchu přemýšlel: „Provázek nevidím, nikde nikdo! Budu šťastným nálezcem!“, když tu náhle slyším svou malou průvodkyni vykřiknout!: „Dědo, dědečku, já sem našla tisícovku!!! Júúúú, já mám tisícovku!!!“ Má malá průvodkyně jásala, sebrala ze země cenný papír a s rozzářeným obličejem mně nález ukazovala. „Já mám šťastný den! Děkuju dědečku, že jsi mě vytáhl ven! Mohu si ji nechat?“ Místo dvou šohajíčků mne dnes nachytala vlastní vnučka!!!
„Když jsi ji našla, tak je tvoje! Daleko široko není nikdo, komu bychom ji vrátili. Ale aby někdo nad její ztrátou neplakal, ohlásím nález na radnici a uvidíme, jak to dopadne!“, snažím se nezkazit dívčině radost a současně jí poskytnout také trošku osvěty, jak se správně zachovat! Vnučka mne láskyplně vzala za ruku, druhou i s bankovkou, kterou nedala z ruky, strčila do kapsy a tam ji pevně svírala v dlani. Štěstím a radostí vedle mne poskakovala až na ledovou plochu za ostatními. I bez bruslí se šťastná zapojila do hry na ledovém náměstí. Mile jsem je sledoval a přemýšlel: „Co je to štěstí…?“
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář