Mobil i mailovou schránku mého počítače zahltila pošta plná přání krásných Vánoc a všeho dobrého, zdraví, štěstí i radosti v novém roce. Lidé si svátky zimního slunovratu, narození Spasitele či změnu letopočtu spojují s velkým optimismem do budoucích dnů a vinšem předávají svým blízkým, přátelům i kamarádům kus z toho, co si sami nejvíce přejí! Pak se rok s rokem sejde a nastává čas bilancování…
V předvečer Štědrého dne, kdy domem zní moravské lidové koledy, vůně čerstvého jehličí se line z koutu obývacího pokoje se stromečkem a dárky a vůně smaženého kapra laská chuťové buňky a půstem zkoušenou mysl, ukolébán tichem před svátečním večerem, píši tyto řádky a přemýšlím: Byl můj uplynulý rok opravdu šťastný?
Při odpovědi bude hodně záležet na úhlu pohledu a na zvolených osobních prioritách, podle nichž budu dvanáct starých měsíců hodnotit. Ať už má volba bude jakákoliv, nakonec možná trochu překvapivě zjistím, že největší jistotou pro život, kromě posledního vydechnutí, je můj osud! Přišel se mnou na svět v podobě u kolébky asistujících sudiček, jejichž tajná věštba mne jistě provází po celý život. Příliš nepřemýšlím, ale věřím, že malé i velké životní události jsou předem určeny osudem…
Po – s rodinou, a hlavně s vnoučky – dobře prohýřených svátečních dnech, se druhý vánoční svátek brzy ráno vracím k tomuto textu. Úvahy o osudu ponechávám stranou a vracím se k hlavnímu tématu. Uznal jsem, že mezi všemi všemožnými úděly, které mne během roku potkaly, vynikají dva momenty, které naplňují moji představu štěstí! Je to můj úhel pohledu, proto se příliš nedivte! „Vždyť, co je to štěstí? Muška jenom zlatá!!!“, připouštím. Po létech jsem totiž objevil radost z tance! Vždy jsem byl vynikající tanečník lidových tanců, rád jsem proháněl děvčata po parketu při vesnických tancovačkách, miloval jsem omámení z vášnivého víření dvojice mezi ostatními tancechtivými páry. S přibývajícími léty se ona radost z tance vytrácela, až byla znovu objevena v uplynulém roce hned dvakrát! Poprvé jsem po létech krásně, jedné žhavé letní noci, provedl za doprovodu dechovky svoji paní. Oba si nás sady svižných polek i něžných valčíků doslova podmanily a večer jsme spolu po desetiletích protančili lehce, lehounce jako za mlada!!! Podruhé jsem počátkem podzimu na rodinné oslavě vyzval k tanci svoji maminku. Téměř devadesátiletá žena s obavami vstoupila na parket, na němž tančila drobnými krúčky, v mé náruči se vznášela doslova lehce jako peříčko a užívala si chvilek s hudbou, které již považovala za nedostižné. Byla šťastná a moc mně tiše děkovala tak, jak to jen maminky umí…
V jejím objetí jsem si uvědomil, že i takové mohou být ony rozhodující chvilky štěstí, které převáží při bilancování roku. Co může být více, než šťastné chvíle prožité s našimi nejbližšími. Užívejme si je…
Autor: František Synek Foto: archov autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář