Dešťová symfonie

Krajinu polí, dvorů a zahrad zaplavilo ticho a napětí vystupňované horkem letního dne. Žárem slunečních paprsků zmátožené listy stromů, keřů i květin se nepohnuly. Pestrobarevné květy se smutně klonily k vyprahlé zemi bez rosy a vody. Jen v nejvyšších patrech vzrostlého javoru se listy lehce vlnily po pohlazení jemným vánkem. Od severu azurovou nebeskou báň pomalu zakrývala šeď, měnící se v šedou tmavé až hrozivě temné barvy.

Jako mávnutím kouzelné hůlky vánek zesílil, příjemně chladil, ticho ustalo, listy ševelily blahem! Zpěvné ptactvo, skryté před žárem dne ve stínu korun stromů, ožilo. Harmonie přírodního pianissima zesílila s prvními provazci dešťových kapek v táhlé violové piano. Příjemné ševelení osvěžujícího deště rytmicky smáčelo zeleň i vyprahlou zem.

Měkké tóny staccata zahradnického deště zesílily v prudký liják. Jeho vytrvalé šumění připomínalo vibrato tisíců smyčců. V poryvech větru hudba vyvolaná deštěm sílila v mezzoforte ozvěn a znovu se vracela přes decrescendo k lehkému pianu. Z dáli zněla tlumená kanonáda bubnů. Déšť na chvíli ustal. Fortissimem udeřila palba hromů Burácející vozembouchy bily ostře a varovně! Další úder na černé obloze doprovodily záblesky ohnivě řízných a zvučných činelů, ohlašujících příchod bouře!!!

Forte tisíců provazců dešťových kapek sílilo. Hlučná symfonie vichru bila z nebes tympány, bubny a činely, jednotlivé zvukové vlny předznamenávaly jásavé tóny trumpet. Dříve tichou melodii smyčců změnil kaskádový běh ze střech okapy letícího přívalu vodní masy ve zvučnou partituru štěbenců. V hudebním nástrojovém fortissimu bouře nedlouhý čas vrcholila, ale činely a bubny, doplněné kontrabasy a znějící stále více z dálky, oznamovaly její konec. Černou šeď na části nebeské pláně vystřídala barva bílá se sluncem prozářenými blankytnými ostrůvky.

Bubny vířily v dáli v odeznívajícím pianissimu. V ozvěně odcházející bouře ustaly i tisíce smyčců. Symfonii dešťových kapek vystřídalo radostné švitoření malých letců, s radostí sobě vlastní vyrážejících z úkrytů do výše, aby se po svém osvěžili v posledních kapkám teplého deště. Hlas strunné harfy nepřipomínal zurčení, ale zvuk lesní bystřiny vyvolaný prudce letící vodou v okapech střech. Napětí v ovzduší povolilo.

Po ptácích, koupajících se v oblacích, vylétli na průzkum temně bzučící čmeláci. Obhlíželi květy smáčené vodními přívaly bouře, jež na jejich kráse zanechaly třpytivé kuličky posledních dešťových kapek. Na smáčené zeleni listoví stromů a keřů zrcadlily odlesky zlatých paprsků podvečerního slunce. Zvuk podmanivé harfy slábnul a tok vody ze střech ustával. Dešťová symfonie končila! Na vysokém nebi se velkým obloukem klenula zářivá harmonie barev duhových.  Veškerenstvo přírodní se po svém radovalo z božího přídělu čerstvé vláhy a vítalo naději na další život z její blahodárné a mocné síly…           

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.