Na brněnském náměstí držela v rukou barevné snímky. Dům její babičky a její vlastní byt, dnes už jen trosky. Rozhovor vznikl spontánně přímo na demonstraci Společně za Ukrajinu.
Rozhovor
Poznámka redakce:
Rozhovor vznikl spontánně přímo na místě demonstrace v sobotu 21. února. Děkujeme za otevřenost a důvěru, se kterou byl poskytnut.
Já jsem si všiml, že máte fotografie svého rodného města. Co vás motivovalo přinést je a ukázat lidem?
Asi to co se děje už několik posledních let na Ukrajině, s tím že já v tom vlastně žiju už od roku 2014, a samozřejmě ještě víc i po té plnohodnotné invazi. A i v kombinaci s tím že tady v Česku žijeme v míru a žijeme tady v klidu, za což jsme velmi vděční, tak na to člověk nesmí zapomenout. Určitě asi každý někdy viděl nějaké fotky zničených měst, ale mě se zdá že lidí často neví o tom jaké to město bylo před válkou, jaký byl ten dům před tím než ho zničila ruská raketa. A to nesmíme opomíjet, protože neválčí se jenom na frontové linii, Rusko útočí na celém teritoriu Ukrajiny. A nejde jen o to že se to vůbec děje, ale i to že za tím jsou osobní příběhy civilistů i vojáků , že jde o životy obyčejných lidí.
Když si vybavíte váš domov nebo dům vaší babičky, jaká vzpomínka nebo myšlenka se vám vybaví jako první?
My na tohle téma máme divadelní představení, které se jmenuje Benteha, které jsme dělali v Káznici (bývalá věznice na ulici Bratislavská, dnes kulturní centrum – pozn. red.) společně s dalšími Ukrajinci, kteří přijeli do České republiky. A já právě v tom představení mluvím právě o vzpomínkách a o věcech, které používáme jako kotvy.
A na babiččin dům, tak první, co mě napadne, je asi první nakoupení klavíru. Teda vlastně to bylo jediné nakoupení klavíru. (smích)
A na náš dům, tak já bych řekla, že mám takovou esenci sběrného obrazu toho domu a bytu. Protože my jsme měli i nějaké renovace a já to mám všechno smíchané, to co bylo potom i co bylo před. Ale hlavně si pamatuji takové drobné věci, které bych neřekla, že na ně někdo bude myslet, jako lampička ve tvaru jezevčíka a tapety na zdech. Prostě nějaké takové drobnosti, na které nemyslíš každý den a kterých si nevšímáš a nevážíš, dokud je neztratíš.
Věříte, že se tam někdy vrátíte? Že se to město obnoví? Že to dobře dopadne? Jaké jsou Vaše pocity po tolika letech války?
Je těžké říct, že se tam vrátím. Protože to tam už nikdy nebude takové, jako kdysi bylo. Protože město je úplně zničené. Domy nejsou, ulice nejsou, nic není.
Ale určitě bych se tam ráda vrátila, alespoň proto, že tam mám pohřbené svoje příbuzné dědečka a babičku a je to prostě můj domov. A toho území se nechci vzdát, protože to je spojení s mými kořeny.
A ještě pro kontext, odkud přesně pocházíte? Z jakého města?
Pocházím z Bachmutu, to je Doněcká oblast, východ Ukrajiny.
A v Bachmutu válka probíhala už před těmi 12 lety? Nebo tam přišla až v posledních 4 letech?
Před tou plnohodnotnou invazí už to taky tam bylo, samozřejmě ne v tom rozsahu jako teď. Ale už v roce 2014 jsme byli na tři měsíce okupováni. Poté město osvobodila ukrajinská armáda a jednotky spojené z našeho města. A taky jsme byli blízko frontové linie, takže výbuchy a rozlišování různých typů zbraní znám už od roku 2014.
Jak se změnil Váš život a život Vaší rodiny za poslední 4 roky? Od začátku té plnohodnotné invaze.
Eh, no, změnil se tak, že nemáme domov. Ani já, ani rodiče, ani v podstatě celá rodina. Nemáme nějaké důležité věci, které nás pojí s našimi kořeny, jako jsou nějaké úplně obyčejné věci, ne až tak podle peněz cenné věci, takové drobnosti, třeba staré fotografie prababiček a věci co by nás pojily s historií rodiny. Teďka se snažíme aspoň poskládat ty co nám zbyli. A navíc tím, že rodiče jsou vojenští medici a i bratranec byl na frontě po začátku té plnohodnotné války, tak o ně mám strach. I když teď jsou víceméně v pořádku, ale jsou po zraněních, tak ten strach tam pořád je.
Říkala jste, že byli zranění? A můžu se zeptat co se jim stalo? …Omlouvám se, to je asi až moc osobní.
Ano. Táta a bratranec byli zraněni. Oni byli právě na té frontové linii, nulové linii. My tomu říkáme nulová linie… a byli zranění, bylo to těžké…
Chápu, chápu. Děkuji moc za rozhovor.
autor: ČŠ, foto: Robert Vystrčil (Ukrajinská iniciativa Jižní Moravy z. s.), ČŠ
Buďte první kdo přidá komentář