Katolický kněz a exorcista P. Elias Vella, OFMConv. z Malty koncem února přednášel nejprve v minoritském kostele sv. Janů v Brně a poté týden na Velehradě, kde vedl seminář zaměřený na novou evangelizaci. V rozhovoru pro Zprávy z Moravy promluvil nejen o exorcismu, ale také o současném papeži, eutanazii, moderních technologiích, problematickém tetování, umělém oplodnění a dalších tématech církve a víry.
V roce 1993 jste byl pověřený biskupem službou exorcisty v maltské diecézi. Můžete přiblížit, kdo smí tuto službu vykonávat?
Upozorňuji, že je rozdíl mezi exorcismem a osvobozením. Co se týká modlitby za osvobození, tak tu se může modlit i pokřtěný laik. Při modlitbě za osvobození se věřící obrací k Ježíši, aby ho osvobodil od nějakých překážek v životě nebo od vlivu zlého ducha. Exorcismus se modlí za posedlé. Nejde o lidi, kteří jsou zlým duchem pouze napadáni, ale jsou jím přímo posedlí. Církev má liturgický rituál exorcismu. Je to svátostina. Vzhledem k tomu, že jde o formu liturgie, může se ji v římskokatolické církvi modlit a provádět pouze kněz pověřený biskupem. Každý kněz je exorcistou skrze kněžské svěcení. Biskup neodnímá knězi právo na exorcismus, ale skrze moudrost a prozíravost určuje, kdo ho bude vykonávat. Mluvím o římskokatolické církvi a ne o pravoslavných nebo řeckokatolických církvích.
Může laik pro svou ochranu provádět autoexorcismus?
Autoexorcismus je ještě trochu něco jiného, protože tady vstupuje do boje každý sám za sebe. Nevyháním v tomto případě zlého ducha z druhého člověka, ale bráním se a vyháním zlého ducha, který mne napadá.
Jak by to měl člověk dělat?
Po svatém přijímání při mši svaté se člověk může v Ježíšově jménu zřeknout zlého ducha a v Ježíšově jménu mu přikázat, aby odešel. Člověk je například napadán duchem žárlivosti, cizoložství, rouhání a v takových případech může přikázat těmto duchům, aby odešli. Každý laik k tomu má legální autoritu skrze křest.
Za dobu vašeho života se svět kompletně proměnil, co se týká vývoje a používání nejrůznějších technologií. Má tato skutečnost vliv i na vaši službu exorcisty?
Ano. Lidé dnes mohou být napadáni zlým duchem i skrze moderní technologie. Například někdo je skrze chat na internetu nevěrný svému partnerovi. Nebo je někdo závislý na svém mobilu. Další brouzdá po internetových stránkách pornografie. Tady vidíme, že i každý dobrý vynález může být zneužit ke zlému. Zlý duch může tyto nové technologie zneužít a použít jako otevřené dveře.
Dnes lze na internetu najít i návody a výzvy k sebevraždám nebo zasvěcení se satanovi…
Je to tak. Na internetu dnes najdeme jakoukoliv satanistickou či okultní stránku. Je tam i návod, jak používat alfabetickou tabulku. Můžeme tam vlastně najít a použít cokoliv.
Mají tyto internetové možnosti a nabídky přímý dopad na zvýšený počet lidí, kteří potřebují službu exorcisty?
Samozřejmě, protože tyto věci člověk může provádět soukromě. Nemusí nikam docházet a být přímo viděn skrze nějaké skupiny, které dříve tyto praktiky nabízely.
Nevím, jestli je to pravda, ale slyšela jsem, že jste se modlil i za osvobození některých potetovaných lidí.
Musíme rozlišovat. Tetování samo o sobě není něco negativního. Tetování není špatné, pokud není satanistické nebo pornografické. Ano, poznal jsem lidi, kteří měli na svém těle satanistické symboly a tímto způsobem chtěli evangelizovat a předávat satanskou nauku. U těchto lidí je skutečně potřeba exorcismu, aby se zrušila síla, která je spojená s tímto tetováním. Samotné tetování samozřejmě nelze odstranit, ale jde o odstranění síly, protože ovlivňuje ty, kteří se na ně dívají.
Čím si vysvětlujete, že jsou v posledních letech plné ulice potetovaných lidí? Dříve se potetovaní pohybovali převážně na okraji společnosti. Nyní sem patří všechny kategorie lidí nejrůznějšího postavení.
Myslím si, že je to součástí dnešní kultury. Začalo to u mladých, kteří na sebe chtějí upozornit. Může to být formou účesů či piercingem na těle. Říkají, že se jim to líbí, ale já bych to trochu zpochybnil. Oni tím vlastně říkají: „Všimněte si mne! Existuji! Jsem zde!“ Tím, jak se připojují další a další lidé, stává se to součástí kultur. Když to nemáš, vyčleňuješ se.
Mnohé páry dnes mají stále větší problém, aby žena otěhotněla. Proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, kterého využívá i mnoho praktikujících katolíků? V Bibli přece není ani zmínka, že by to nebylo dovolené.
Církev s tím nesouhlasí, protože nejde o přirozené oplodnění. Dítě má být počato v atmosféře lásky a zde se děje něco umělého. Nejsem si úplně jistý, ale psychologicky to ovlivní dítě, což se projeví až po letech. Setkáváme se s tím při službě za uzdravení. Takto počatí lidé se cítí nemilovaní a mají další problémy. Zjistí se, že byli počati uměle, technicky. Při umělém oplodnění se dává více důraz na zájem rodičů než na dítě samotné. Rodiče mají samozřejmě touhu a potřebu prožívat své mateřství a otcovství. Myslím si ale, že je to na úkor dítěte.
U eutanazie je postoj církve jasný. Jde o asistovanou sebevraždu. Zajímalo by mě, jestli je v rozporu s učením církve i to, když se například někdo dozví, že má rakovinu a odmítne léčbu?
Musíme rozlišovat mezi běžnou a speciální léčbou. Pokud někdo odmítne běžnou léčbu, tak se zabíjí.
Co považujete za běžnou léčbu?
Když si například při nějakém úrazu pořežete ruku, začnete krvácet a nesnažíte se krev zastavit. Tady jde o běžnou léčbu. Pokud jde ale o mimořádnou léčbu, nemám povinnost ji přijmout.
Měla jsem na mysli například chemoterapii či ozařování…
V tomto případě jde o mimořádnou léčbu, která má i doprovodné negativní účinky na zdraví člověka. Nejsme ji povinni přijmout. V tomto případě mohu zemřít přirozeně bez léčby. Nechávám nemoci přirozený průběh, což není hřích.
V Evropě se vyprazdňují bohoslovecké semináře. V Africe vidíme naopak doslova invazi kněžských a řeholních povolání. Máte pro to vysvětlení?
Důvody mohou být různé. Pokud v zemi panuje blahobyt, je málo povolání, protože člověk přestane mít sny a zpohodlní, neboť se mu daří. Nedostatek povolání dnes není pouze v Evropě, ale také v Austrálii a Spojených státech. Tam je všude blahobyt. V blahobytných státech nastávají další problémy a těmi jsou velmi malé rodiny. Dříve, když měly rodiny více dětí, bylo jednodušší, že se někdo stal knězem nebo řeholní sestrou. Pokud má rodina jedno dítě, tak mu chce otec například přenechat vedení firmy. Málokdo dnes mladé lidi také povzbuzuje, aby přijali Boží volání. Prostředí ani rodina to většinou nepodporuje. Žijeme v sekularismu, kde už Bůh není prioritou. Tyto faktory zabíjejí tzv. povolání. Nemyslím si, že by Bůh volal méně mladých lidí. Člověk ale Bohu přestává naslouchat.
Při duchovních cvičeních na Velehradě jste mimo jiné řekl, že žijeme v kultuře, která chce množit jen peníze. Vidíte z toho cestu ven?
Změnu může přinést evangelizace, a když se člověk setká s Kristem, peníze potom už nejsou prioritou. Pokud je Ježíš prioritou, dají se ostatní věci do řádu. Bez něho jsou lidské priority nevyrovnané. Můžeme přinášet ještě nějaké argumenty ze sociální oblasti, ale to nebude fungovat.
Dále jste řekl, že se mezi lidmi vytrácí soucit a vzájemná solidarita. Připomněl jste slova Matky Terezy, že člověk dnes hladoví nejen po kousku chleba, ale spíše po útěše a dobrém slově. Jedním z hlavních problémů světa je v současné době osamělost. Lidé trpí tím, že o ně nikdo nemá zájem. I zde může pomoct nová evangelizace, o které byl celý váš seminář na Velehradě?
Myslím si, že změna by mohla být, ale v tom smyslu, že se musí nejdříve reevangelizovat církev. Pokud se církev znovu nezreevangelizuje zevnitř, jak můžeme evangelizovat navenek? Lidé zvnějšku se ani tak nedívají na to, co říkáme, ale jak žijeme. Když dnes církev prochází krizí, co se týká pedofilie, zneužívání a touhy po moci, je zde malá šance po evangelizaci.
Myslím, že papež František se snaží, ale nejsem si jistá, jestli jeho snaha dopadá uvnitř církve všude na úrodnou půdu.
Prvním cílem papeže Františka je reforma kurie. Reforma kardinálů a biskupů. Zatímco někteří kardinálové žijí v honosných palácích, papež František nežije ve Vatikánu, ale v malém bytě. Obléká se velmi prostě, ale v kurii jsou lidé, kteří se chtějí oblékat honosně a ti ho nepřijímají. Myslím si, že ho nepřijímají spíše na té praktické než teologické rovině. Možná ale ani na teologické rovině, protože papež František zdůrazňuje milosrdenství před právem. Někteří tradicionalisté chtějí naopak zdůrazňovat právo před milosrdenstvím. To vytváří konflikt.
Může to vést až k rozvratu církve?
Může to vést k určitému rozkolu a nejednotě. Myslím si ale, že reforma je nutná. Pokud chci jít po správné a rovné cestě, musím se na ni vydat, i když to přinese určité důsledky.
Díky moderním médiím dnes vidíme prakticky on-line, co se děje na celém světě. Každý den se dozvídáme o nejrůznějších živelných katastrofách, pohromách a lidských neštěstích. Můžeme v tom vidět znamení konce časů? Nebo se tyto katastrofy děly vždy, ale člověk se o nich pouze nedozvěděl, jak je tomu dnes?
Nemyslím si, že nastává konec světa. Katastrofy byly ve světě vždy. Vzpomeňme si, kolik lidí zemřelo třeba jen na mor.
Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv. se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.
Autor a foto: Lenka Fojtíková, Překlad: Václav Čáp
Buďte první kdo přidá komentář