O víkendu si připomeneme svátek Všech svatých a Památku zesnulých, známější pod lidovým pojmenováním Dušičky. Při návštěvě hřbitovů přitom vzpomeneme naše zemřelé předky, přátele a kamarády. Myšlenkami se vrátíme do časů, kdy byli s námi a užívali všech podob života. Ovšem pro ně i pro nás platí pravdivé přísloví, příznačně umístěné nad nejednou vstupní branou na pole hřbitovní: „Člověče, pomni! Co jsme my, budeš i ty! Co jsi ty, byli jsme i my!“
Brzy po ránu, ještě za přítmí jsem vstoupil na opuštěný hřbitov, který se utápěl v šedi podzimní mlhy. Vyrovnané řady vzhledných pomníků a upravených hrobů mne vítaly v jiném světě. Za hřbitovní zdí jakoby mávnutím čarovného proutku zmizel ruch běžného života, mysl opustily starosti. Byl jsem vtažen do ticha a zvláštního kouzla místa posledního odpočinku předků a ostatních sousedů.
Procházel jsem mezi novotou zářícími mramorovými pomníky, zastavil jsem se u několika posledních pískovcových soch, kterými hřbitov ještě před několika desetiletími oplýval. Z podobenek zemřelých mne sledovali a oslovovali dávní přátelé, známí, sousedé, ba i mnozí kamarádi. Listoval jsem ve své paměti a vzpomínal na zemřelé. Většinu jsem osobně znal. K jejich poctě a na jejich vzpomínku úhledností zářily upravené hroby, světla svící i kytice živých květů. Procházka po hřbitově je jako listování albumem starých fotografií. Prohlížíš si jednotlivé snímky, vzpomínáš a nikdy nezapomeneš…
Dlouhé minuty jsem procházel rozlehlý hřbitov na návrší u farního kostela uprostřed naší vesnice. Na tomto místě byl založen v roce 1770 a od té doby jej farníci rozšířili třikrát do rozlohy dnešní, čtyřikrát větší než původní. Marně jsem hledal nejstarší hrob. Data úmrtí oznamovala polovinu minulého století. Ojediněle období druhoválečných let. To však není podstatné! Zemřelým je to jedno a živí to nezmění!
A tu na mne přepadla na jedné straně mysli úzkost z největší životní jistoty a pravdy uvedené nad branou, ze strany druhé pak mysl prostoupil optimismus. Na rozdíl od zde odpočívajících spoluobčanů mám ještě neopakovatelnou šanci žít, radovat se s nejbližšími, pracovat, odpočívat, přijímat i rozdávat radost, prostě být živ a žít! Na jednom z pomníků mladého tragicky zemřelého motorkáře jsem četl povzbudivý vzkaz: „Neberte život příliš tragicky. Žít je krásné! Život je dar, který užívejte dosyta!“
Modlitbou za zemřelé a rozžehnutím svící na hrobech svých blízkých jsem se loučil. Uplynul další rok našeho odloučení. Čas našeho opětovného shledání se naopak zase o rok přiblížil. Hodí se říci: „Díky Bohu!?“ Neboť, jak praví jiný vzkaz na náhrobku: „Jest člověk poutníkem, jemuž hůl se sotva v rukách ohřeje!“ Zavírám hřbitovní bránu a znovu čtu důležité přísloví! Jednou se naplní i na mně… To jediné je jisté! Tak s Pánem Bohem milí příbuzní a přátelé. Někdy (jen Nejvyšší ví) kdy, nashledanou!!!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář