V dějepise se děti učí základním znalostem z naší minulosti. Poznávají mezníky historie, jména králů a císařů, vojevůdců, letopočty bitev a událostí. Dozví se, kdy skončilo nevolnictví, kdy a jak se mohli poddaní vyplatit z roboty. K této kostře vědomostí poznávají v muzeích podobu obydlí i nejběžnější předměty denního užívání lidí. Jak si, ale zajišťovali prostředky na živobytí?
Na půdě pod střechou, v mém malém domácím muzeu, si nejmladší vnouček zvídavě prohlížel jednotlivé, zde uložené předměty, a jeho pohled zaujaly části cepu. „Dědo, na co byly tady ty polénka se šňůrkama?“, ptal se. Potěšen zájmem svědomitého třeťáka jsem vysvětloval. „Vojtíku, to jsou části cepu! S tím kdysi celou zimu mlátili obilí!“, odvětil jsem. „Opravdu celou zimu? Tak dlouho?“, divil se.
Později, již v teple světnice, jsem chlapci četl z listů tlusté kroniky a snažil se mu poodhalit život chudého, ale vzdělaného chalupníka, který se narodil před 165 lety a prožil život dlouhý 83 roků. Základní vzdělání dokončil v národní škole v roce 1875 s velmi dobrým prospěchem. O období svého dětství, mládí a prvních let dospělosti píše: „…Tehdy jsme chodili plet obilí, kde měli dospělí 20 krejcarů na deň a my kluci 15 krejcarů. K obědu byla jenom laciná rýža.“ Na jiném místě své kroniky přiznává: „Býl sem také u volů, co jsem měl dělat, když se chtělo jest a peněz bylo potřeba. Když jsem poodrostl, tak sem chodil ve žňa vázat obilí a snopy pak poskládat do mandelů. Platilo se 10 krejcarů od jednoho mandelu. To bylo moc peněz, když sem za týdeň donésl 10 zlatých. Pak se kopaly zemáky, řepa na záhonky. Po tom, když mně bylo 20 let, dál jsem se do toho sečení a do celoroční práce akortní. V létě hned na začátku jsme brzo sekli jeteliny a louky, ve žních obilí, po žních míšeniny jeteliny a zas louky, na to se házely všady járky na poli i na loukách (tenkrát nebylo ještě odvodnění, od vody pomáhaly jenom tyto járky). Jak se uzavřela zima, nemohlo se házet, tu zase se mlátilo cepama. Režná sláma na obřísla, a to se mlátilo třeba od hodů až do velikonoc. A až se přestalo mlátit, tak jak počasí dovolilo, tak se zase házely járky až do sečení jetelin, a tak to šlo celý každý rok!“
V roce 1895, ve věku 35 let, získal službu c. k. venkovského listonoše, kterou držel celých 30 roků! „Služba byla jako řemen! Skoro 12 hodin denně, od 7 ráno do 7 večer, v poledne hodinová přestávka“, povídám chlapci a pokračuji: „Ve svém rajónu za každého počasí denně ušel po svých hlavně polními cestami přes 45 km! Jeho měsíční gáže byla 30 zlatých, po roce 1900 60 korun! Přesto uživil početnou rodinu, zakoupil pozemky na zahradu a zapojoval se i aktivně do občanského a veřejného života.“ Před 170 lety, po zrušení roboty, se za prací a výdělkem chodilo, někdy na celý týden, do širokého i dalekého okolí… Na vlastním pracovala manželka a četné děti. Takový to byl život…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář